If it´s complicated - SIMPLIFY

Mám takový neodbytný pocit - co pocit - je to potvrzené zjištění, že my lidé si rádi životy komplikujeme.
Je to všeobecně známo, ale málokdo má dost morální síly, aby s tím něco ve svém vlastním životě udělal.
Řeknu Vám, zjednodušit si život je ta nejsložitější věc na světě. :-)
A proč vlastně dělat věci jednoduše, když je můžeme dělat složitě...
Když mě během tří měsíců dvakrát doběhne "stav vyhoření" a mám pocit, že už prostě nemůžu..., tak je na čase se zamyslet nad svým životem ještě intenzivněji - a pak zjistím, že můžu, ale že to musím dělat jinak.

Jak název článku říká: pokud je to komplikované, tak si to zjednoduš!
A to je moje mantra.
Je to psáno anglicky z prostého důvodu, je to totiž úryvek z mé oblíbené písničky kapely Kosheen, výstižně pojmenované Recovery.
 Jo, v muzice je síla a moudrost :-D.

Takže dnešní zamyšlení je o tom, že už delší dobu cítím přímo v kostech, že si nutně musím život zjednodušit, abych si ho nekomplikovala já sama svými stereotypy a potažmo, aby mi můj život nekomplikovali jiní.
Co si budem vykládat, ono je jednodušší začít u sebe.
Když se tak člověk zamyslí nad tím, co vlastně musí a co by měl, tak je to nekonečný seznam.
Je to bič na sebe sama. Je jedno, jestli jsme přísní na sebe proto, že jsme tak byli vychováni anebo že jsme se tak rozhodli pod vlivem nějakých zážitků, traumat, myšlenkových pochodů....
Důležité je přestat tím bičem mávat.
Důležité, ale nijak jednoduché. Změny nepřicházejí za den ani týden, kolikrát ani za ten měsíc. Člověk na sobě maká, má pocit, že ušel už míle a míle....a ony jsou ještě pořád míle a míle před ním (že by to bylo tím středním věkem? :-)

Pořekadlo v jednoduchosti je krása (a já dodávám i moudrost) je momentálně něco, co poslední dobou oceňuji jako nikdy předtím.
Je to totiž, jako když letíte v horkovzdušném balónu - abyste se vznesli, musíte odhazovat zátěž.
Zátěž vás jinak stáhne k zemi...ke dnu.
Je to citová zátěž, majetková zátěž, závazky a povinnosti a spousta musů a chtění a měla bych.

Poslední rok a půl jsem udělala generální úklid v sobě samé a zjistila jsem, že je tam spousta zátěže - a taky spousta snů.
Jenže je to krutá soutěž - zátěž kontra sny.
Když si člověk uvědomí s velkým překvapením, co vlastně chce, musí si taky uvědomit, co nechce.
A to, co nechce nemilosrdně odhodit ze svého balónu (hlavy), abychom se mohli vznést.

Pro mě to bylo najednou uvědomění si, že potřebuji změnu - velikánskou změnu.
Že nechci pokračovat v životě, tak jak ho vedu, jenom proto, že jsem si na to "zvykla" a je to jistota.
Není to otázka změny odstínu tvářenky či laku na nehty.
Potřebuju změnit zásadní věci, chci bydlet jinde, chci pracovat jinde a nechci už potkávat některé lidi.
No jasně, jenže není mi dvacet a dvě děti jako zátěž z balónu vyhodit nemůžu a ani nechci :-).
Začínám tedy vyhazovat nejdřív malé věci, spoustu blbostí čemu říkáme "potřeby" či majetek.
Uvolňuju prostor v přetíženém mozku. Hlava jako pátrací balon? :-)
Jde to sakra ztuha.
Člověk si uvědomí, na čem všem tolik lpí.
Jak si syslí spoustu pěkných věcí, které ani nepotřebuje a přitom mu ty zásadní chybí - svoboda a uvolněnost, lehkost bytí...

Možná proto ani nejsem už schopná tolik psát o kosmetice v takovém množství a frekvenci jako dřív. Protože přestávám syslit, začínám třídit, vyhazovat, zjednodušovat...A tento stav se zde na blogu zjevně dost odráží.
Zjišťuju, že nemusím mít každý den make-up v "plné polní" a dokonce už jsem schopna jít pár dní do kanceláře s nenalakovanými nehty.
Ne, nebojte se, tohle odhazování zátěže neznamená, že spálím mosty i svou kosmetickou výbavu a půjdu bydlet zpátky na strom.
Jsou to změny, které nikdo nijak zvlášť nepostřehne  - malý krok pro lidstvo, velký krok pro mě.
Učím se zjednodušovat si život ve všem, abych si umetla cestičku snů, po které se míním vydat.
A vím, že to je cesta správná - důkazy a důvody se vrší. Najednou se cesta sama otvírá, tak proč stát sama sobě v cestě?
Protože kdybych měla sebou příliš velkou zátěž v baťohu, daleko bych s ní nedošla...
A pokud mi někdo v jednu chvíli zkříží cestu a snaží se mi komplikovat život?
 Jenom otestuje, jak moc na své cestě chci být - sorry, ale nemůžete mě zastavit.
Žiju svůj život, ne život ostatních lidí...

Takže, pokud mi připadá můj život komplikovaný - zjednodušuju.
Reviduju, vyhazuju - zůstanou jen ryzí city, zajímavé zážitky, pěkné ale užitečné věci.
No, nebudu si nic namlouvat - je to běh na dlouhou trať...
Přeji sobě i Vám spoustu sil a chuti nekomplikovat si život.

Jak jste na tom Vy? Umíte si život zjednodušovat?

Nový rok = nový kabátek

Moji milí,

dneska bych si ráda střihla takovej novoroční projev. 
Když se v tomhle státě může veřejně projevovat kdejakej vulgární týpek, proč ne inteligentní blogerka, že jo!-D.....
Samozřejmě tento článek nemá žádné ambice být novoročním projevem, ale tak narážku jsem si nemohla odpustit muhehe.
Včera jsem prozradila, že nás tady na blogu čeká s novým rokem i nový kabátek blogu. 

Asi to máme podobně, ne?  Když máme v životě období změn, odráží se to třeba i na našem vzhledu..
Já tentokrát příliš neupgradovala svůj vlastní vzhled (až na to, že si po dlouhém období nechávám narůst delší vlasy) jako spíš vzhled kolem sebe.

Taky jsem chtěla nějak zkonsolidovat vzhled mých dvou blogů i eshopu na fler.
Můj druhý blog jsem přejmenovala na eMF Atelier, protože už to nebude jen o mých pastelech (jak se jmenoval původně), ale celkově o mé tvorbě. 
Jak se totiž posunuji dál v tvorbě a zkouším různé věci, tak  je to paralelně i v mém osobním životě...
Měla jsem potřebu dát tomu mému virtuálnímu snažení zde novou energii, vzhled a také najít hlavní moto tohoto každodenního blogu, které jsem si (jak jste si asi už všimli) vypůjčila od pohádkáře Andersena - a o tom ten každodenní život asi bude......
Připravila jsem si nějaké vizuální změny, ale doufám, že nebudou k horšímu a že se Vám budou líbit. Sama to znám, když si zvyknu na nějaké uspořádání na jiných blozích a pak mě překvapí změny :-)
Určitě vítám jakékoliv Vaše připomínky, protože tento blog tvoříme společně a já jsem ráda, když se tady cítíte komfortně.
Ono je to totiž jako v životě. 
Páč často nechceme uznat tu naprostou a nesmiřitelnou pravdu, že život je změna.Je to proud, tok, plyne kolikrát bez ohledu na to, co si v těch našich mozečcích usmyslíme na základě našich zkušeností. Ať už vědomě či nevědomě.
Pokud se zrovna topíme v dravém proudu konkrétních změn, těžko se nám získává nadhled nad situací, páč jsme rádi, že tak tak udržíme hlavu a ústa nad hladinou, abychom dokázali dýchat. A někdy jsou změny takové, že máme chuť prostě přestat máchat rukama a vykašlat se na to, ať nás ten proud třeba sežere. Sebelítost nás stahuje ke dnu.....
 Jenže změny nás ve finále posilují - pokud jim to umožníme - táhnou nás dál životem k novým věcem, zážitkům, lidem. 
Nenechají nás ustrnout někde v suchu a teploučku, hodí naší loďku rovnou strmě z vodopádu. 
A pak se předveď člověče. Naučil ses něco, dokážeš z téhle situace vyplavat a nejlépe se ctí?
V životě nemusí jít často o změny tak dramatické, jsou to každodenní výzvy menší či větší, kterým čelíme anebo si je necháme proplout mezi prsty. 
A víte, co je největší prča? 
Že volba je na nás. I když máme pocit, že jsme se nějakým hnutím osudu ocitli uprostřed vodního víru, pravda je mnohem osobitější - celou dobu jste totiž do toho "oka uragánu" mířili.....
Změny jsou opravdu životně nutné a kdo se jim vyhýbá, prostě nežije - bojí se proudu života, bojí se té eventuality, že by ho proud mohl přemoci. 
Ale není to naivní? 
Vždycky zde existují síly, které nemáme pod kontrolou - cosi mezi nebem a zemí. 
Nakonec nás život vždycky přemůže, páč na jeho straně stojí také smrt. A my si spoustu věcí ani neuvědomujeme a nemáme přístup k životním moudrostem, které by nám vnímání našeho maličkého života usnadnily. Ale to vůbec nevadí, protože ač si to vždycky nemyslíme, moudrost je přístupná každému - byla nám do vínku dána právě možnost změny, uvědomění, rozum, intuice a zvědavost. 
Lidská zvědavost a kreativita nezná mezí a tyhle veličiny nás dokážou vést. 
Intuice je úžasný nástroj moudrosti, pokud nasloucháte svému šestému smyslu zjistíte, že spousta věcí, o kterých si rozum prostě myslel, že je nerozlouskne, se dají lehce rozluštit....
Ale je potřeba ještě jedné ingredience a to dost zásadní.
Musíte věřit. 
A nemyslím tím zrovna víru v teologickém smyslu. 
Stačí když budete věřit v sebe......
A to je to, co jsem dneska chtěla napsat.
Přeji nám všem, aby nový rok byl pro nás symbolem nových začátků, nových šancí, nových zvyků, myšlenek a nápadů. Abychom dokázali minulé často tvrdé a trpké zkušenosti využít ve svůj prospěch a přetavit v užitečnost. (Jak mi včera hezky napsala do komentáře Verunka). 
Věřme ve vlastní sílu a přednosti a nebojme se podívat i na vlastní chyby a slabosti. Když přijmeme samy sebe se vším všudy, bude se nám hned lépe žít. Přestože to "přijímání" není vždycky jednoduché. Ale pokud to neuděláme my, tak nikdo. 
Čekat na někoho, kdo nás příjme bez podmínek, to se rovná čekání na zázrak...
Zatím ten zázrak můžeme udělat sami..
Přeji nám, abychom se nebáli podívat vlastním strachům do očí, abychom našli vždycky sílu podívat se i na vlastní klopýtnutí a nedostatky a šli dál posíleni myšlenkou, že se poučíme...
Abychom respektovali proud života  a občas se jím nechali vést, ale abychom neztráceli vlastní vůli, abychom naslouchali sobě i ostatním, a nacházeli odpovědi na své otázky....
abychom věřili...v sebe, v lásku, v dobré začátky a ještě lepší konce. 
Abychom byli zdraví, protože to je základna všeho a pokud onemocníme, aby se vždycky našel lék na naši nemoc a vyšli jsme z ní posíleni.

Krásný nový rok Vám přeji!!!!!! 
Doufám, že tu spolu zažijeme zase pár fajn chvil, které nás navzájem obohatí....
Vaše eM

Jen tak....podzimně

Pěkný den přeji všem,

poslední dobou mě dohání jakási celková únava. Nedostatek světla dělá své a velký dostatek starostí též. 
Připadám si dost často jako nějakej běženec, za běhu jím, za běhu řeším své osobní věci, za běhu řeším věci svých dětí, řeším domácnost a finance a tvorbu taky za běhu tvořím, dokonce by se mi chtělo napsat, že i v běhu spím. 
Pravdou je, že i ve snech zpracovávám uplynulé dny a tak ani ten spánek nejni takový kliduplný...
A je to divný páč mám často pocit jako na trenažéru - přestože furt běžím tak vlastně stojím na jednom místě. 
Ale ne, není to tak, vím to, nestojím - je to prostě jen takový období, kdy se na mě všecko hrne a já neoplývám vlastnostmi buldozeru, bych to shrábla na jednu hromadu.....
Udělala jsem za posledního půl roku asi větší osobní vývojovej skok než za poslední dva roky a to je ta daň za to, že člověk jakoby sedí ve vlaku a civí, jak kolem něj všecko jen sviští...Život je najednou jaksi příliš intenzivní.
A do toho samo přijdou nemoce a bolesti a šup už jedem na kyslíkovej dluh. V takových dnech prostě nějak vypínám, nejsem schopná tvořit ani artikulovat tady na blogu, tvořit myšlenky, sdílet....
Ale je podzim, a i když bych mohla strašně láteřit a nadávat jak mě všecko někdy štve, neudělám to. 
Né že bych se kolikrát pěkně nepolitovala, nebrečela jak malá holka,od plic nesypala peprné výrazy, nebo nebyla protivná, to zas jako jó, ale tak nějak pořád hledám balzám na ty překotný emoce na druhé straně spektra - jinde, jak je mým zvykem v barvách, v přírodě - tam na mě padá chvíli takové to ticho a klid a jistota.., mám tam pocit,  že mi tam někde v šumnění listí pod nohama někdo šeptá....všecko je oukej, tak si prostě nezoufej (sorry, vykrádám tu trošku text od Zrní :-)...
Mám pocit, že jsem na správné cestě, přestože si tu cestu nejdřív musím pěkně umést, vysmejčit ten bordýlek potlačených myšlenek a pocitů.....
Nevím, kde jsem to vzala, ale někde jsem četla, že věci je prostě nutný odtruchlit, jinak se asi ty smutky ukládaj někde a tlejou jak na kompostu nebo co.....Ten proces se nedá uměle urychlit. A to je něco, co mě trochu štve - fakt mám pocit, že mě nějaký to moje nadjá dál nepustí než si všecko pořádně prožiju, odtruchlím..a pak to zahodím jako prázdnej obal od žvejky....bezezbytku. 
No jo, tak se asi nebudu nutit pořád do srand a pozitiv, dyž to nende, co už tady budu předstírat, že jsem úžasně veselá společnice. Občas mám nějakej záchvat upřímnýho veselí a to si to fakt užiju, ale jinak se snažím zpracovat pěkně postupně všecky moje letošní ztráty a že jich nebylo málo....
Naposledy jsem rozžala čerstvě novou svíčku na dušičky, předtím jsem se musela vyrovnat s odchodem mé dcery na intr, předtím mi umřelo kotě...a předtím odumřel můj dlouholetý a zásadní životní vztah....
Všecko je nějak vzhůru nohama, na tolik nových věcí si člověk musí zvykat....
Tenhle rok je jak křest ohněm. No tak jo živote, chápu, že smrt je tvou součástí. Že konce jsou nové začátky.. OK. 
Tak jdem zas dál, někdy smutně, někdy vesele...ale důležitý je, že jdeme.
Přeju Vám všem, ať máte pocit, že jdete po správné cestě, ať je jakkoliv trnitá - vemem koště a křovinořez a nějak ji upravíme k obrazu svému, ať už pořád nezakopáváme na tom stejným místě.......!-)
Pěkný víkend všem!
PS: Ano, tenhle článek měl být o fotkách :-D a příště zas něco upečem....

"Holiday In" - O životě a horském pikniku

Moc Vás všechny zdravím,

už týden mám dovču a není to dovolená, z které bych Vám tady ukazovala reprezentativní fotky od moře či z nějakých atraktivních míst. 
Trávím ji doma, ale necítím se nijak ošizena. Naordinovala jsem si první týden dovolené, být pokud možno pořádně offline, vypnout, vyresetovat mozek, nahodit novej software - pokud možno lepčí upgradovanou verzi,
 i když jak říká má drahá kolegyně Enka, chtělo by to už externí disk :-).
Jsem totiž tvor dost neurotický a hyperaktivní a musím přiznat, že neumím odpočívat pasivně. Mám pak výčitky, že jsem den jen tak proflákala. Já vím, je to blbost. Pořád se učím "kvalitně flákat". A právě o dovolené, kdy najednou nemám nad sebou režim a bič nikoliv boží, ale denní rutiny, tak mi to začne být jaksi divné - ten "poklid". Ale právě v tom poklidu, začnou vyplouvat na povrch zasuté myšlenky a nezpracované zážitky a já najednou zjišťuju, že mám se sebou co dělat až až :-).
Tentokrát se mi to celkem podařilo odstřihnout se a zároveň se ze sebe sama nezbláznit :-D. 
Asi jste si všimli, že jsem ani nezvládla odpovědět na Vaše skvělé komentáře pod minulým článkem, až včera. 
Ale řeknu Vám, přečíst si je i po týdnu je hrozně, obzvlášť tehdy, když se mi stane to, že člověk sice míní, ale život mění....Pak si přečíst pěkné a povzbudivé slova od milých lidí, potěší o to více.

Si říkám, jestli jsem to nějak nezakřikla v posledním článku. Ale opravdu jsem měla pocit, že se vše obrací k lepšímu, měla jsem spoustu věcí, na které jsem se těšila, super lidi kolem sebe, zdálo se, že ke mě přichází i nějaké peníze navíc, což také hodně povzbudilo mou mysl, která se pořád strachovala, jak to všecko zvládnem a strašně otravovala.
A pak přišla dovolená, vlastně jsem momentálně uprostřed mé dovolené a najednou tu sedím a mám pocit, že potřebuju něco nutně udělat, abych se odreagovala, abych zase zvládla momentální mizernou situaci.
A říkám si, o čem mám hernajs psát. Potřebuju psát, ale nechci své čtenáře pořád deptat svými životními etudami, které se mi dějou. 
Ráda píšu pozitivně, abych naladila ostatní k pohodě, k síle, pokud musí něco překonávat, protože sama vím, jak nejvíce ze všeho člověk potřebuje mít "kde brát", inspiraci, sílu, pozitivitu, víru, že vše bude dobré...že prostě život stojí za to žít, i když to není často vůbec žádná sranda.....
 Jo, kde bere eM to je někdy záhada i pro ni, fakt.

Tento článek prostě nebude přetékat radostí, a vlastně takový článek už nebyl dlouho, což mě mrzí. 
Mé poslední zpěvy páteční měly největší ambice takovým článkem být a bylo vidět, že jste to hodně ocenili a já zpětně též. 
Ale snažím se vždycky vykřesat aspoň trochu naděje ze všeho, protože život nejde prostě tak, jak si vysníme, jak chceme my a těžko má smysl s tím bojovat. Bohužel, někdy je strašně těžké a bolestné příjmout okolnosti a ptáme se pořád: co jsem sakra udělala špatně? proč já? copak už toho špatného nebylo dost? Křičíme: to není fér!!! život je pěkná kurva!!!
Ale on ten vesmír si prostě jede svoje, vychovává nás a učí nás bez ohledu na naše sebelítosti či očekávání.
Člověk pak stejně musí zvednout hlavu a přestat obviňovat - sebe, jiné, vesmír, osud....
Je tolik věcí mezi nebem a zemí, tolik radostí a bolesti a přece jde život zase dál. 
Často je krutý a učí nás, že nic nevlastníme, že to máme jen zapůjčené - že si to máme užít v tu danou chvíli, na kterou nám to půjčil a pak se srovnat s tím, že nám to jednou vezme.
Člověk má svůj život pod kontrolou jen do určité míry a pak se musí srovnat s tou oblastí, která nepodléhá jeho kompetenci. 
Zde mě napadá jedna moudrá hláška, kterou snad už slyšel každý z vás.
 Třeba já ji poprvé slyšela v nějakém filmu nebo seriálu, ani nevím jakém, kde se protagonista léčil u dvou áček jakože Anonymní Alkoholici.
Nebojte, nikdy jsem se ze závislostí jakéhokoliv druhu léčit nemusela, naštěstí k závislostem nemám sklony...Nicméně mě tato věta tak zaujala a připadala mi tak hluboce moudrá, že si ji často připomínám obzvlášť, když se mi nedaří, jak bych si přála.

"Bože, dej mi sílu přijmout to, co změnit nemohu, odvahu změnit to, co změnit mohu a moudrost jedno od druhého rozeznat."

Když jsem se totiž rozhodovala během toho dovolenkového resetu, o čem by měl být další článek a mimojiné jsem se Vás i ptala na FB, co by Vás zajímalo, měla jsem na výběr z několika témat, převážně letních, protože si uvědomuji, že mi tady teď nějak chybí sezónní záležitosti.
 Chtěla jsem psát i o kosmetice, které je tu poslední dobou hodně málo...ale udály se věci, které nedokážu jen tak zahodit a psát zvesela o chutných koktejlech na horké letní dny. 
Recepty určitě budou, ale dnes to prostě nebude. 
Život si tak trochu píše tenhle blog sám skrze mou osobu a mé datlující prsty na klávesnici. Můžu mít životní plán, blogo-plán, námětů a fotek na několik různých článků a přesto najednou nemůžu psát o ničem z toho, protože žiju něco jiného...
Přesto doufám, že ani takový článek nikoho moc neotráví a třeba si v něm něco povzbudivého pro sebe najde. 
A když ne, tak máte záruku, že Vám tady dám vždycky nějaké fotky :-D.

Nemám ještě moc sílu se příliš rozepisovat o smutné události, která se nám stala, jako bychom si jich neužily poslední dobou dost. 
Jen Vám naznačím, že bohužel článek o krásném koťátku, které jsem vám představila v minulém pátečním článku nebude.
Tento kratičký příběh totiž neskončil happy-endem. 
Bolí mě srdce a nemůžu o tom mluvit a ani moc psát bez silného citového pohnutí...
Možná jednou napíšu příběh o malé Penny, o tom, co všechno může číhat na chovatele kočiček a co není v jeho moci a ani v moci třech veterinářů, kteří Penny ošetřovali. 
Osud chtěl jinak. Chtěl, abychom této krásné kočičí holčičce otevřely svá ustrašená a zraněná srdce, která jsme nechtěly nikomu otevřít. 
Malá Penny to dokázala, že jsme ji začali okamžitě milovat. 
Bohužel shodou nešťastných shod okolností a příčin (které nám mají zůstat utajeny) onemocněla virovou nákazou plic a nikdo ji nemohl pomoci, nakonec už to sama vyčerpaná raději vzdala, protože to bylo velké trápení. My jsme bohužel musely tomu trápení přihlížet se zlomeným srdcem. 
Pro mě to bylo o to horší, že jako máma  jsem musela potlačit svoje zoufalství, řešit a rozhodovat a nakonec utěšovat ještě moje dvě lidská koťata.
Momentálně sledujeme naše kočičí kluky, jestli vir taky nechytli, ale přece jen velké a dospělé kočky mají velmi dobrou imunitu narozdíl od koťátek, které nemají skoro žádnou.....

Život holt umí pěkně naložit na bedra, to zas jo. 
Ale já jsem malý pán na to, abych soudila osud. 
Osudem Penny bylo, aby k nám přišla a abychom ji milovaly. 
Útěchou je mi, že jsem udělala všechno pro to, aby jí bylo co nejlépe na její cestě do kočičího nebe, užila jsem si každou minutu, kterou jsem byla s ní. Dokázala, že jsem své zatvrzelé a zraněné srdce otevřela. 
Ukázala mi, že není dobré své srdce uzavírat, protože nikdy nevíme, kdo může přijít. Teď už to díky ní vím.... 
Jsem za to ráda nesmírně, přestože s tím přišlo ruku v ruce to, že najednou mám srdce zlomené - opět. 
Často nechceme chápat, že s láskou přichází bolest, ať už milujeme muže, dítě nebo zvířátko. Je to neúprosný zákon - něco za něco. Nemůžete něco dostat, aniž byste něco dali. Nemůžete dostat lásku, aniž byste sami neriskovali své srdce. Je to těžké, mnohem těžší než zabarikádovat své srdce nedobytnou zdí z betonu. Za tou zdí máme pocit bezpečí, že na nás nikdo a nic nemůže, ale zároveň se odřízneme od životadárné energie, kterou je láska - k jakékoliv bytosti.
Toto mě naučila maličká Penny, která vážila kilo dvacet a znala jsem ji čtrnáct dní. 
I tak maličké bytosti dokáží s člověkem udělat velké věci.
Ať už to zní sebesmutněji, vždycky budu vděčná osudu, mé kamarádce Míše a mé nové kamarádce Evičce, původní mamince Penny, že způsobily, že k nám tahle holčička mohla přijít. A také moc děkuji mé drahé Ence, která přispěla svým úsudkem, radou, laskavým slovem a také činem, protože jednu návštěvu veterináře absolvovala se mnou....

Milá Penny, bylo nám ctí Tě poznat a milovat!

A aby to nebyla taková trága pro vás čtenáře, tak sem dnes dávám fotky z našeho horského pikniku, který jsem s mýma holkama nedávno podnikla, před tou smutnou událostí. 

Aneb v největších horkách nedokážu ležet a smažit se na dece u vody a raději vystoupám na nejbližší nejvyšší vrcholek - kopec. Vítr se tam prohání i v největším horku, opálíte se líp jak u vody a v lese najdete chladivý úkryt a třeba i něco dobrého k snědku (o tom ale příště).
A protože je přece jen takový výšlap energeticky náročný, je třeba sbalit sváču....

 Zcela stylově, opečená pletýnka se salámem Horalem-Vysočinou - 

co taky jiného pro tři Horalky...a hodně zeleniny...

 a předtím je třeba se kvalitně nadopovat energetickou bombou, třeba oreo milkshakem, recept bude také brzo.....

Ať se Vám s námi na pikniku líbí. 
Přeji Vám krásné dny plné lásky a pohody! 
A vašim blízkým, ať už z říše lidské či zvířecí, abyste si užili sebe navzájem co nejvíce a využili každou chvilku, která je Vám osudem darována - a k tomu hodně zdraví všem!!! 
A krásné rozmarné léto!

 Na vysokém kopci roste a právě kvete dobromysl nebo-li oregáno, úžasná to bylinka....

Miluju chrpy luční....

 Směr je jasný....ke Křížku

 Cíl v dohledu...

 U cíle....krásný výhled za tu námahu stojí

 Odměnááááá...

 ...následné osvěženíííííí

 Zachycen sen...

Sluníčka

InstaČerven by eM a měsíční "zvažování"

Pěkný den všem!

Tak tady máme už pravidelné ohlédnutí  za uplynulým měsícem. 

Poslední dobou jsou tyhle bilance docela výživný nejen na fotky ale i na myšlenky...

Už to najednou není o nakoupených či spotřebovaných věcech....jak jde život a člověk se každý měsíc ohlédne zpět, vidí, co pro něho bylo důležité a co ne. 
Je to spíš osobní výpověď, toho jsem si vědoma, žádná zobecňující recenze. 
Myslím, že můj život byl a je zrecenzovanej až dost...tuhle recenzi si prostě každý musí udělat sám.

Myslíme si, že život nás nutí recenzovat, bilancovat, že nás někam tlačí...že se nám něco stalo....že něco musíme....potřebujeme...Ale houbeles.
Při důkladný recenzi, která mezi náma není pojídáním úžasnýho dezertu, ale spíš často dávka hořkýho nápoje, člověk vidí, že není obětí jakýchsi okolností. 
Vidí, že to, co se mu teď děje, bylo nevyhnutelné - že sem celou dobu mířil - možná celej život, podvědomě ale nechápaje celek, páč se život často ztrácí ve fragmentech, střípcích...
Člověk sám sebe ztrácí ve fragmentech, nežije sebe, ale krájí se.....
Pamatujete na hlášku ze Samotářů?
Od úchvatné matky na zabití, kterou hrála paní Maciuchová: Vy ten život nežijete - vy ho krájíte!!!!!!!
Kurňa, strašně se mi ta hláška líbila, ale zaboha jsem nemohla uchopit tu esenci, kterou sdělovala.
Jak krájíme? Už to vím.
No, normálně - nožem, rozkouskujem si den na hodiny, minuty, uháníme stránkami svého diáře, občas se tam vecpe něco neočekávaného a jsme z toho spíš vyplašení...máme nalajnovanej život, vztah, denní režim, čas na lásku, na tvorbu, čas na hygienu či vydělávání peněz na složenky...
A kde je ta koncepce, celek, TA myšlenka, která to má všecko spojovat - kde sakra je? No v diáři ji nenajdeme....
Říká se tomu léčba šokem - jen šok Vás může přivést zpět k sobě samým. 
Šok, který je vlastně ta nepřirozenější věc, co se vám stala, ale ve vašem diáři nebyla zapsána....
Od data mého šoku už uplynuly tři měsíce....
Jak ten čas rychle frčí, nemaže se s nikým, je to jediná spravedlnost pro všecky.
 A jak s ním naložíte = váš problém či vaše radost....

Začátek mého června začal ohlušujícím pádem - spadl mi kámen ze srdce. 
Byla to šupa, která byla slyšet široko daleko, ale slyšela jsem ji jen já :-)...
Ten kámen uvolnil spoustu energie. Najednou jsem se mohla nadechnout, cítila jsem svobodu. 
No jo, ale ten pocit okamžitě převálcuje únava z prožité tíhy a nástup spousty každodenních starostí, které už leží pouze a jedině na mých bedrech. 
Není s kým se o ně dělit....Takže je nutné ulevovat vlastním bedrům. 
A tak spolu s šutrem odhazuji  v dál další závaží, spoustu pravidel, omezení, všecko zahodit - co nefunguje, co mě tíží, brzdí. 
Sakra to je toho tolik????
A pak najednou jsou dny, kdy se člověk cítí lehce, že si jde jen s prázdným baťůžkem. To jsou ty dny k nezaplacení. 
Ćlověk si uvědomí, že cena za svobodu je vysoká a slevy čekat nemůže. 
Ale není zbytí - tu cenu musím zaplatit - protože ji chci zaplatit. Protože hodnota svobody se nedá vyčíslit v penězích. 
A tak v mé hlavě najednou straší vedle sebe dva zásadní a zcela protichůdné pojmy - svoboda a peníze. 
Celý měsíc mám stavy, kdy mám pocit, že mám křídla jako pták, to svoboda mi do ucha zpívá svou píseň...
Pták Fénix opět vstal z popela...
A pak najednou z ničeho nic - prásk po hlavě, příjde ze zadu, nečekaně - Chandra. Sejme mě tak, že si říkám, tak tohle fakt nedám. Proč musím tolik platit?
Otázka je položena špatně.
Sebelítost ještě nikdy nikomu nepomohla...a tak odhazuju batoh i se sebelítostí do řeky, ať ho voda sebere. Kdo sakra potřebuje litovat sám sebe - copak mi to pomůže, aby mi naskočila plusová čísla na účtě? 
Ne. Seber se! 
Ty to dokážeš, musíš...ale jedině tak, že budeš žít život den za dnem ale zároveň  se naučíš vytvářet si svá zadní vrátka.
Že budeš balancovat - že se naučíš žít v rovnováze - s realitou i se sny, sama se sebou.
Věř v život, věř ve vesmír....
Přirozenost peněz je pohyb, proč by neměli přijít i k Tobě. 
Důvěřuj, neboj se - strach je největší svinstvo v životě a díky němu jsi se často zatoulala do temných lesů. 
Je čas na prosluněnou louku a důvěru v sebe sama. A když to nepůjde, prostě požádáš o pomoc, snad se najde někdo, kdo bude ochoten naslouchat žádosti.
Věř, že ano, život je plný fajn lidí, jen ses před nimi často zbytečně sama uzavírala.
Protože co jinýho nám často zbývá než jen ta víra.
A najednou to jde a často je to legrace aneb jak být kreativní s prázdnou portmonkou. 
Že bych naplnila svůj osud chudé umělkyně? !-)
Už asi po sté budu citovat hlášku měsíce června, která ke mě přišla od milé paní z pekárny, u které téměř každý den nakupuju čerstvé ještě horké pečivo: "bejt chudej a ještě smutnej - to prostě nejde"...
A má pravdu: bejt chudej je občas docela prča a kreativita jede na plný obratle :-)

Každopádně bych to shrnula, že nálada byla často adekvátní počasí: chvíli slunečno a pak slejvák. 
Zmokla jsem ten měsíc několikrát a vůbec mi to nevadilo, bylo to součástí mého tréninku na spontánnost :-)
A jak to bude příští měsíc? 
Nevím, neřeším - ale jistotu mám: že jsem konečně na správné cestě - na cestě k sobě samé.....

Tahle fotka jasně vystihuje to, o čem jsem psala výše....

Si tak fotím v trávě proti obloze a najednou ze zadu příjde lokální mrak

a začne lejt tak, že nestačím ani schovat foťák nebo sebe někam do bezpečí.

Když už člověk zmokne a má sebou foťák, tak neřeší nějakou kapku navíc.

A co vypadá krásněji než růže v kapkách deště?

Fotografie je k mání vytištěná v mém fler obchodě ZDE

Taková scenérie jak ze snu. Kůň nebo jednorožec Hani?

Mračno a nad lesem duha.

Něžná pivoňka a fotohrátky na stativu.

Červen to je vůně lípy, zbožňuju tu vůni, fetuju ji.

Nejradši bych si lehla pod strom a  usnula v objetí sladké vůně.

A další kompozice s duhou, poslední dobou dost častý úkaz.

Utopené slunce

To si tak chci vyfotit makro chrpy a koukám - už je obsazeno..

mravenečky v lese.

Orosený cider z anglických dnů v Lídlu se hodí

do horkých dnů k práci v ateliéru skvěle.

Hraní s barvičkama nikdy neomrzí aneb letní koktejl bude :-)

 Kupodivu hodně čtu:

Skvělý příběh Loukotkové o jedné zrzce z uměleckého prostředí.

Zvláštní styl psaní Kundery a jeho nesnesitelná lehkost bytí...

A také zfilmováno v hlavní roli s "posledním mohykánem"

Daniel-Day Lewisem.

Jak vypadá můj idol chlapa? 

Přesně jako Daniel v roli Mohykána,

nikoliv však v roli nesnesitelně lehkovážného Tomáše !-)

A když se chce člověk hodně nasmát.

A Paramore jsou mí společníci poslední dobou často..

Moc krásné video:

A jak jste se měli Vy? Vážíte, zvažujete, ohlížíte se zpět? Co vidíte?

Krásný červenec Vám přeje eM!

Osobní přírodní katastrofa...

...aneb surrealistické kecání a spousta fotek

Milí čtenáři,

omlouvám se předem. Přečetla jsem si po sobě, co jsem napsala, teda a moc pozitiva z toho nekape. 
Snad Vám to aspoň vynahradí moje fotky, ve kterých se vždycky snažím zachytit krásu a naději....
Ale zas víme, že v životě vedle negativ jsou pozitiva, že jo. Někdy jsou váhy vychýlený více, někdy jsou rovnovážnější.....A já bych tomu mému surrealistickému vykecávání chtěla přece jen ke konci dát jakési pozitivní rozhřešení - udělá to za mě jedna "růžová zpěvačka", já zpívat neumím, jen kecat a fotit.....:-)
Protože o tom, život je, když Vám na hlavu padaj sračky, je třeba se z toho vyhrabat a jít dál.....
To je život.
Přeji Vám všem, abyste v životě měli pokud možno více té srandy....

Nad hlavou těžké mraky, napité vodou, připravené chrstnout do obličeje tučnou dávku....provazy vody lijáků, 
bůh Poseidon je nasranej až na půdu a tak s bráchou Diem pořádaj na Olympu pařbu, aby lidičky věděly, kdo  je tu šéf....teče do bot, kape na karbit....malá apocalypsa ve sklenici vody...potopa v červenejch balerínách....chčije? sakra, zapomněla jsem deštník....voda teče za krk.....
Co je pro jednoho přírodní katastrofou, je pro jiného španělská vesnice?
Co mi tohle počasí připomíná?
Můj aktuální život?

Přesně tak, střela přímo do srdce, kudla do zad....smrt nevyhnutelná, řekl kardiolog....mračno v obličeji,
 husto v hlavě, temno v srdci...
srdce je prej osamělej lovec, tak proč pořád nechápe, že osamělost je vlastně přirozená? 
jakej lov, dyť šlapem vodu....Nejhorší je osamělost ve dvou..Láska sítem protéká...koho zajímá...každej jen auto za půl mega, tučný konto a řízek.....barvy? a na co? něha? šup s tím do pytle, krása? kolik stojí?.....
Jsem to já ten blázen, nebo blázní svět? 
Na hladině víry  a v počítači viry.....vězni počítačovejch her, nevidí ženu, kerou právě skolil ostřelovač....
leží v trávě, kouká do nebe, oči do široka rozevřený...

Odkud přišla střela, kdo držel tu kudlu? Ty? Jak to? Dyť já myslela.....Aach, ty naivko, nejsi na to už trochu stará? Copak nechápeš, o čem je život? 
Sex, prachy a prach, ve kerej se obrátíme....drogy došly, rakenrol je demodé.....

Seru na ostřelovače, vstávám, běžím loukou, zastavuji se, oči doširoka otevřené, hledám kapky rosy v trávě.....
čí jsou to slzy? moje nebo vílí? bohyně přece nebrečí, jen lidi a malé mořské víly.....
lapám po dechu, nasávám něhu přírody, objektiv zaostřit....

Co to čteš? Čtyry dohody?  dohoda o rozchodu, dohoda o rozdělení majetku, dohoda o péči o děti, rozvod dohodou........

Co je tohle? co to tu sakra píšu? výtah ze snu? ne, to píše život, divně to zní, to totiž nevymyslíš....noční můru jsem ale zažila, před pár lety, to není ten druh snu, toto je jen hnusnej sen, ze kterýho se jednou ráno probudím a řeknu si: fuj, to byl ale hnusnej sen....jak je krásný probudit se...

         ........koně ve snu viděti, po svobodě toužiti....

.....slyšíte zvonkohru?

Luční kvítí voní, probouzí touhu.....slunce zas na chvíli kouká zpoza mraků....
než zas příjde nějakej lokální mračoun a schladí tě...
to je v pořádku, když nechcete vykrvácet, je třeba tělo ochladit, že jo...
žiju, pane dochtor? ano, jste jen vychýlená na jednu stranu....elektriku do těla, je to v pořádku? není to moc?...dejte ji parafín, je nějaká ztuhlá...
musíte to rozchodit, ano sestři....., vyplavit endorfiny....ano, udělám to...
funguje to .....bude to dobrý, vím to, musí to být dobrý, chci věřit a víra má mě uzdraví...

Jedna dobrá duše mi připomněla písničku a video, které mám moc ráda, od růžový zpěvačky Pink...
Zpívá, že je třeba vstát a zkoušet to znova....páč nejsme mrtví, jen jsme se spálili...

Krásný víkend Vám přeju! 
Jak se říká: šťastné dny přicházejí - jmenují se sobota  a neděle !-D