Kdy je správná doba změnit život?

Milé čtenářky,

dneska to bude takové zamyšlení o životě a změnách  (inspirováno mým vlastním životem :-).

Často se říká, že změna je život. Tohle rčení je snad staré jako lidstvo samo, a přesto možná nechápeme, jaká hloubka se v tomto sousloví skrývá. Bojíme se do té hloubky ponořit.
Bojíme se změn, bojíme se udělat TEN krok a přitom nechápeme, že změny jsou podstatou života.

Čím to je?  Raději se držíme svých ověřených pseudojistot, i když nám škodí? Nevíme, co chceme? Nejsme si jistí, jestli je ta správná doba?
Jednoduchá odpověď by asi zněla, že správná doba je vždycky, ale kéž by byl život tak jednoduchý a dal se vyjádřit jednou motivační větou.
Jsme lidé komplikovaní a máme komplikované vazby - na lidi, zvířata, místa, na práci, na věci, komplikované dětství, životy..... A status quo či pobyt v komfortní zóně je přece tak komfortní a zdánlivě nekomplikovaný.

Kdy člověk zjistí, že je nejvyšší čas udělat ve svém komfortně zaběhlém životě změnu?
Mám jednoduchou odpověď, která je tím základním klíčem, který otevře přímo vrata dalších otázek a posléze i skutků. Tím klíčem je pocit štěstí či spokojenosti, chcete-li.
 Správná doba na změnu je, když už nejste dlouho šťastní. Unavuje vás práce, vztah, místo kde žijete....prostě jste stále unavení, ploužíte se životem bez zjevné motivace a vášně, den za dnem vás ubíjí rutina, ze které nejste schopni vyskočit. Nacházíte sice maličká světýlka, která vás na chvíli dobijí, třeba ve svých koníčcích nebo u svých přátel, ale ta nešťastná a nemilovaná rutina ty baterky zase brzy vybije.
Je někdy až neuvěřitelné, jak člověk dokáže sám před sebou skrývat vlastní pocit nešťastnosti. Člověk taky hodně vydrží v naivní víře, že se třeba něco změní samo anebo si říkáme, že takhle to není přece úplně nejhorší, jiní se mají i hůř.

Rutina není špatná. Takový ten řád a režim naopak může každodenní běh věcí usnadňovat, ale musíte mít pocit, že to má smysl, že váš život nežijete na autopilota. Já nepatřím mezi lidi, co si stěžují, litují se, nadávají na osud či hledají chyby ve všech jenom ne v sobě.... Vždycky koukám se svým životem něco udělat sama, přesto je to občas stylem tápání potmě k vypínači světla. A to štěstí není kousek zlaté cihličky, která leží na ulici a čeká až o ni zakopnu - štěstí není něco fatálního, nedosažitelného, muška jenom zlatá - štěstí je pro mě chůze s otevřenýma očima po ulici, kterou mám ráda. Po ulici jménem život. A musí mě ta samotná chůze prostě bavit, byť občas zakopnu.

Jenže, jak jsem napsala výše, naše životy jsou směsí všech možných vazeb, a není vždycky jednoduché rozplést tu síť, která člověka škrtí. To podstatné ale je,  nejdříve si uvědomit, jak na tom jsme.
I já jsem si musela položit tu horkou otázku, jestli jsem šťastná a před více než dvěma roky jsem zjistila, že šťastná nejsem. Upřímně, většinou člověk nemá vždycky tolik odvahy zeptat se sám sebe na rovinu. Ač se snažím být odvážná, a musela jsem nejednou odvahu v životě prokázat, tak přesto tahle otázka na tělo není příjemná. Pokud nejste šťastni raději to ani nechcete vědět. Většinou jste donuceni sami sebe se zeptat, když se nějaká okolnost vašeho života nahne přes okraj a vy už té otázce prostě uhnout nemůžete.

U mě to začalo koncem mého dlouhodobého partnerství a manželství. Moje motivace mít spokojenou rodinu byla enormní, dala jsem tomu všechno, přesto jsem nebyla schopna dosáhnout na ten cíl. Šťastnou rodinu nevytvoříte, když nejste šťastní. S partnerem nám to nějak nešlo - přehlížela jsem spoustu věcí a indícií a viděla pouze ten cíl...., abych nakonec zůstala po všech těch snahám vyčerpaná a opuštěna. Dneska už se necítím opuštěna, dneska to jednoznačně vidím jako zcela jasný důsledek toho, kdy dva lidé uvízli na mělčině svého vztahu a už nevěděli jak dál, byť měli hypotéku a dvě děti, kočky atd....

Po tomhle konci jednoho vztahu a rozpadu rodiny, jsem se začala pozvolna osvobozovat ve své hlavě od všech "měla bych" a "někdo jiný chtěl"...
Měla jsem pocit, že svůj život už dávno neřídím, že se děje nějakou danou rutinou samospádem bez ohledu na má přání či pocity. A těžko můžeme čekat od ostatních, že budou brát ohled na naše city, když to neděláme ani my sami.
Když jsem si položila palčivou otázku, jestli jsem šťastná, musela jsem popravdě odpovědět, že ne. A řeknu vám, když zjistíte, že nejste šťastní, máte tendenci jít ven a hledat to štěstí tam - v novém vztahu, v novém kabátě či lodičkách nebo v kvantu kosmetiky...
V první fázi víte, že jste nešťastní a nevíte, co s tím - máte hypotéku, dvě děti, tři kočky, a malý plat a malé výživné a motáte se mimo kruh, z kterého vás vyhodili, cítíte se ztracení, vykolejení, cítíte se jako někdo, kdo selhal, prohrál.
Dnes už vím, že tyto pocity jsou velice dočasné, pokud se v nich sami nebudeme utápět. Jednoho dne je nutné opravdu vyjít ven, ale ven z toho nešťastného kruhu vlastní mysli. Je třeba jít a něco udělat. Udělat sama sebe šťastnou. Nečekat až vás někdo či něco udělá šťastnou.
A pak teprve začne ta správná prča. Protože když vy uděláte první krok, vesmír vás okamžitě nasměruje kudy dělat další kroky. Dobře nemusíme tomu říkat vesmír, ale můžeme použít racionálnější formu -  zákon akce a reakce.
Ale bacha, pořád je třeba si dělat v sobě pořádek, byť za pochodu. Najít ta svá přání, samu sebe - každé přání a motivaci vzít do rukou ohledat to, jestli je to vaše přání či jste ho někde našli ležet nebo dostali, ani nevíte od koho, nebo vás to prostě naučila máma nebo školka a škola.....
To, co opravdu chcete, neleží venku, není to závislé na ostatních lidech. (Což ovšem neznamená, že se musíte uzavřít do jeskyně a být vlčice samotářka). I když, nebudu vám lhát, jednoduché to není, je to kapánek osamělé období, a hlavně chce to spoustu spoustu odvahy klást jednu nohu přes druhou. Ale jde to. Pokud máte dobrou záchytnou síť, jde to mnohem líp. Přátele vás nenechají padnout a vy maximálně jen zakopnete, abyste si uvědomili, že jste třeba šli příliš rychle anebo jste si nevšimli překážky na nové cestě anebo vás dohonil prostě duch minulosti a zkouší vaše reakce...Všecko je v pořádku, důležité je vždycky zas oklepat kolena a znovu vstát a jít.

A tenhle příběh vám tady budu postupně psát. Protože já už jsem došla do té fáze, kdy zbytečně neplácám motivační články, jdu po nové cestě, dávám si bacha na nohy a už vím, kam chci dojít, i když občas zakopávám sama o sebe, o své démony či jiné lidi....Není divu, nejdu po vydlážděné promenádě. Svoji cestu si dláždím sama a občas u toho taky pěkně nadávám jako dlaždič (a taky řvu, vztekám se a brečím a směju se).
A víte co? Přestože mám pořád hypotéku a dvě děti a tři kočky a malej plat - plánuju bláznivou změnu v životě a to především a hlavně kvůli sobě. Protože to sama sobě dlužím. A tak nějak doufám, že ten vesmír bude nápomocen.
A jestli je správný čas? Spočítala jsem si svoje možnosti a zjistila jsem s ohledem na mé závazky, že ten správný čas nastane už brzy.....
A nikdy není pozdě... a vůbec někdy je lepší pozdě nežli později :-))))

Co Vy, jste šťastní a kladete si tuto kontrolní otázku? Máte pocit, že jste dozráli do určitých změn? Nebo už jste prošli nějakými velkými či malými změnami poslední dobou?
Napište mi, jestli chcete, své osobní příběhy či postřehy.

A další otázka pro vás - máte rádi takové povídací články o mé cestě životem?
Budu ráda, když mi napíšete do komentářů.
PS:
Občas píšu takové kecací články i na svůj web dreamdecor Třeba si můžete přečíst můj článek o výzvách ZDE, který tomuto předcházel a řekla bych, že s ním i souvisí, když pominu čistě tvůrčí téma focení. Napsala jsem ho v lednu a je na čase ty výzvy zase shrnout a updatovat.

Děkuji vám za pozornost a přeji vám, abyste se na své cestě životem cítili opravdu šťastní, protože si to prostě zasloužíte a žádný jiný důvod není třeba. Hawk!

Mějte se hezky a zase příště! Vaše eM