středa 23. dubna 2014

"Ground Zero" aneb Jak si zachránit vlastní život

Milé čtenářky,

toto je další z článků, které vznikají přetlakem - přetlakem života... 
Když jsem začínala psát svůj blog měla jsem jasnou lajnu, že nikdy nebudu psát o soukromých věcech, ale jak šel čas a já se sbližovala s Vámi, tak jsem si uvědomila, že tuto lajnu chci překročit. 
Některé blogerky jistě dokážou psát jen obecně o tvářenkách a rtěnkách a poskytovat informace o všech kosmetických trendech i netrendech. Já ne.
 Asi už tím, jak jsem pojmenovala svůj blog, jsem předestřela tuto tendenci. Protože jak chcete psát o každodenním životě a některá témata z něho vyjímat? 
A těžko můžou být hlavní náplní každého mého dne jen laky na nehty.
 Jasně, ono se to předpokládá, že holka, co píše blog o kosmetice není jen chodící kosmetický katalog.... 
Ale otázkou je, jak témata, která nejsou nijak jednoduchá ani pro píšící napsat tak, aby člověk nesklouznul do nevkusu a přesto trefil hřebík na hlavu a svým psaním třeba pomohl formulovat myšlenky i jiným
 (ó, to zní až ambiciózně !-))....
Protože přes to všechno není tento blog ani mým soukromým deníkem...
A to jsou má dilemata píšící holky, kolik ze svého soukromí poodhalit, abych mohla psát o tématech, která se dotýkají každé ženy a nepsat jen obecně a učebnicově, ale zároveň nepsat "deníkově".....


Můj každodenní život je plný myšlenek a spousta z nich si zde ještě cestu nenašla....A upřímně, ještě před nedávnem by mě nenapadlo, že budu psát o tom, že jsem na "bodě nula" a potřebuju si zachránit vlastní život....

No a stejně tak můj blog už bude napořád miš-maš všeho, těžko zapadne do škatulek, protože já sama se těžko do škatulek pasuji...
A momentálně bolestně zjišťuji svými životními zkušenostmi, že kdykoliv toto dělám - snažím se narvat do nějaké škatule, či vyplnit něčí očekávání (třeba i očekávání čtenářů) vždycky je to na můj úkor. 
Je to tím, že se pokouším dělat kompromisy s tím, jak mě vychovali, s tím co po mě žádá společnost, s tím co po mě chtějí vlastní hormony a často v protikladu s tím, co bych opravdu chtěla já...
Bohužel ač se tomu velice bráním a v mládí jsem se bránila opravdu zuřivě, až dnes jsem pochopila, kolik je ve mě podvědomě zakořeněno - rozuměj výchovou podprahově implementováno - myšlenek, které neustále podkopávají mé snahy a můj zuřivý boj vychází naprázdno.
Zrovna v neděli jsem si to uvědomila naprosto jasně, když jsme se sešly tři generace žen u jednoho stolu, kdy nejstarší žena měla spoustu připomínek proti tomu, aby moje dcera šla z domu studovat umění a prohlašovala nespokojenost s tím, že nejde na místní školu jako "všichni ostatní"...
V tu chvíli jsem to nevydržela a řekla jí, že neudělám tu stejnou chybu, jakou ona udělala se mnou. 
Její odpověd byla tak přímočará a jasná, že jsem rázem pochopila, co se v mém životě stále děje...
Odpověděla: "Ale tak to dělali všichni!" 
A na mou rychlou odpověď: "Ale všichni přece nemají talent!" už nedokázala odpovědět nic......
Ale není smyslem mého života ani tohoto článku hledat viníka, který může za můj život - nikdo takový není - všichni jsme dílem oběti i viníci.....

Ačkoliv jsem napsala článek Nebojme se být odlišní - sama na sobě pořád zjišťuji, že je to někdy těžší než si sama uvědomuji...
 Protože ať chci nebo ne - touha zavděčit se je tak vkořeněná v životě ženy, že ovlivňuje vše....
Bohužel ovlivňuje i vztahy s muži. Snažíte se a snažíte se, málem duši vypustíte, abyste se jednoho dne dozvěděli, že je to málo...
Že naplňujete studnu čísi nespokojenosti a vůbec si neuvědomujete, že ta studna je nenaplnitelná.
...A během toho vás vlastní život míjí....
Jediné, ale co mi z tohoto neustále vychází jako pointa, je citát mystika Osho:
Kompromis je sprosté slovo.
Kompromisy jsou v životě nutné, děláme je neustále v práci, ve vztahu, v rodině, s cizíma lidma, abychom vůbec dokázali žít ve společnosti. 
Ale kdy začíná být kompromis vulgaritou? 
Když kvůli ostatním parazitujete sami na sobě! 
A je fuk, jestli to je kvůli matce, manželovi, šéfovi nebo protivné prodavačce v obchodě....
Protože ve finále zjistíte, že nežijete vlastní život, že v něm hrajete jakousi absurdní vedlejší roli.
A v tu chvíli je třeba jít a zachránit si vlastní život....

Jak si zachránit život je název knihy mé nejoblíbenější americké autorky Ericy Jong. Už jsem ji tady párkrát zmiňovala a nejednou zmiňovat budu, protože je to naprosto úžasná osobnost, a já ji vnímám jako svého ženského guru. 
Protože jak jinak vnímat ženu, která knihu (druhý díl trilogie) s tímto názvem napsala v roce 1978 - což je dva roky po mém narození a já ji čtu dnes, kdy je mi 38 a zjišťuji, že kniha je nabitá nadčasovými moudry platícími 
i dnes v této (chtělo by se mi ironicky říct "osvícené") době.
A to samozřejmě platí i o jejich ostatních knihách.
 Erica Jong (dále E.J.) se totiž nebála psát o ženě a jejím nejsoukromějším světě, nebála se pojmenovat věci, 
s kterými žena bojuje, po kterých touží a čeho se bojí.
Tak proč bych se měla bát psát o tom já? 
Ne, nemíním se s touto ženou poměřovat, ale nutně mě napadá, že tyto myšlenky prostě musím poslat dál 
a že třeba doletí právě tam, kde je někdo potřebuje - tak jako je potřebuji já.

Proto budu zde hodně citovat ze stejnojmenné knihy, ale zároveň budu psát i své vlastní myšlenky a úvahy v době, kdy se snažím "zachránit si vlastní život". Chvílemi totiž až děsivě autorka v knize popisuje myšlenky, které přesně sedí na můj život....

A co jsem zjistila a naučila se?

Humor je nástrojem přežití. E.J.
Osobně není pro mě momentálně nic lepšího než sarkasmus a ironie, humor je stále nedoceněná záležitost, která neslouží jen k povrchnímu pobavení :-D

Každý člověk věří, že jeho utrpení je větší než utrpení těch druhých. E.J.
Tato myšlenka pro mě není nijak nová, ale nikdy mě nenapadlo aplikovat ji na "vztahové záležitosti". 
Zjistila jsem, že si musím sáhnout do svědomí, ale v opačném sledu než byste dle citátu čekali. 
Protože jsem člověk, který ve svém životě zažil už od mala hodně průserů (rodinné tragédie, nemoce a spol...) 
a přesto si udržuji stále určitý optimismus a víru v život, tak jsem nechápala lidi, kterým se třeba ve srovnání s mými průsery nic neděje, ale dokáží ostatní neskutečně otravovat svými pseudoproblémy. 
Chyba - pro ně jsou jejich problémy prostě největší, nemají možnost takového srovnání jako já a proto mé nahlížení na ně nebylo také úplně fér.
A tak se mi stalo při mé víře, že svým optimismem zvládnu vše, že jsem se stala projekcí nespokojenosti mého nejbližšího člověka...Já, která si naivně myslela, že ty nejhorší průsery mám přece už za sebou....
Zjistila jsem, že jsem si v mé pozitivnosti namlouvala, že věci zvládnu a nějak mi nedošlo, že už podléhám vlastnímu sebeklamu. Protože ačkoliv je pravdou to, že já věci zvládnu neznamená to, že tak věci musí vnímat i ten druhý....

Protože:

Láska je společná zkušenost dvou lidí - ale ten fakt, že je to společná zkušenost, neznamená, že je stejná pro oba dva. Vždy existuje milující a milovaný, ale každý jako by pocházel z jiné země...E.J.

Když se něco takového stane a vám je řečeno, že už nejste nadále ta "vyvolená", probíhá Vám život v hlavě zpětně a ptáte se, co se stalo špatně. 
Respektive ptáte se: Co jsem já udělala špatně?
Tato otázka je položena už z podstaty špatně a defakto otevírá jen cestu k sebeobviňování.
A na to musíte být sakra silní, abyste tomu nepodlehli. Protože žena už z podstaty hledá vinu především v sobě. Ale to je cesta do pekel. Vždyť ve vztahu jsou přece vždycky dva.
Ale protože jde o složitý a propojený "mechanismus" plný emocí a myšlenek, tak si nikdy hned neřeknete:
"hm, no tak se to nepovedlo a jdu dál...."
V prvních chvílích totiž nemáte nastaveno na režim "rozum", ale na režim "emoce"....
O to hůř se vám vše "hází za hlavu a jde dál", když máte vztah na druhou, to znamená, že jsou v něm už zainteresovány i jiné osoby - děti....
Ubránit se tehdy pocitu selhání a sebeobviňování je to nejdůležitější, co pro sebe člověk musí udělat.
V prvních chvílích, kdy padáte do propasti beznaděje, nesmíte přemýšlet nad tím, jak je propast hluboká, ale jak co nejvíce změkčit pád.....
To znamená žít ze dne na den, z hodiny na hodinu. Jinak Vás představa hluboké propasti paralyzuje...
V tomto ohledu už já mám zažito, že obranné mechanismy těla fungují dobře a spolehlivě
 - stejně tehdy když se dozvíte šokující diagnozu od lékaře a stejně když se dozvíte, že váš vztah skončil....
Tyto obranné mechanismy potlačí vaše ostré vnímání a vše se děje jakoby ve filmu či pod vodou a vy jen statujete v tom filmu a to vědomí, že jste hlavní hrdina filmu je otupeno - chválabohu.

A pokud máte skvělé chápající přítelkyně (životní nutnost! muži přicházejí a odcházejí, ale děti a dobré přítelkyně ne!), které oplývají humorem, sarkasmem a nezdolností, tak nemáte šanci padnou na dno.
Ale nesmíte sama sebe strhávat dolů, a to je oč tu běží....

Nemá smysl se vyčerpávat nadměrným trápením pro něco, co stejně nelze změnit, zvlášť když cítíte, že už sami nemáte nic, čím byste přispěli ke změně...kdy konec je opravdu konec.
A je nutné respektovat svůj pocit a nedělat další kompromisy ve snaze o záchranu čehosi, co zachránit nelze...Pocit vyčerpanosti chrání nás samotné od neuvážených ústupků. Možná sice zaplatíte vysokou cenu, ale svoboda a hrdost se nedají penězy vyvážit a bez těchto "komodit" není člověk nikdy úplný, ani ve vztahu.

Jasně, negativní pocity sice průběžně a opakovaně připlouvají, jsou zde často už při ranním probuzení do nového dne..., ale když se jich nebudeme držet, zase odplují....vina, smutek, lítost, vztek, strach z budoucnosti, ze samoty, ublíženost, pocit zrady.....
To nejsou kámoši, které bych si chtěla nakvartýrovat trvale do hlavy.
A tak je jen "cítím" a  sleduji, beru je na vědomí, a když vidí, že se mnou není moc řeč, tak přicházejí na návštěvu čím dál méně. 
A doufám, že jednou nastane čas, kdy už na mé dveře klepat nebudou.
A k tomu mi dopomáhej Bohyně a všecko to krásné na světě a všichni ti skvělí lidé, které mám kolem sebe a nenechají mě padnout!!!

Raději tu energii, kterou mi chtějí tyhle emoce a myšlenky vzít, nasměruji do přemýšlení, jak vzniklou situaci vyřešit co možná "nejklidněji" pro všechny zúčastněné..., jak svůj budoucí život žít co nejlépe a "nejudržitelněji" s tím co mám....a v harmonii se svými niternými pocity a touhami...a také zkusit pozvolna s otevřeným hledím vidět perspektivu a novou cestu, která se mi tímto otevřela, i když třeba vede do neznáma.....

A až člověk po prvotním šoku znovu nabyde vědomí, a to vědomí už nebude tak bolestné.... začne pozvolna rozplétat celou tu hádanku, na jejímž konci byl takový šok....A nakonec zjistí, že tady byla spousta indícií a že je člověk i tušil a věděl o nich, ale nechtěl je vidět v pudu záchovy vztahu a rodiny....(což je vlastně taky obranný mechanismus)

Ono totiž:

Životu můžeme rozumět jenom pozpátku, ale žít ho musíme dopředu. Kierkegaard

A:

My všichni máme tuhle zvláštní potřebu odůvodňovat naše rozhodnutí. Částečně proto, že si nedokážeme přiznat chybu. Taky máme potřebu předvádět celýmu světu, že nejsme sami. Kdybychom připustili, že naše manželství stojí za hovno, částečně bychom tím říkali, že náš život stojí za hovno. E.J.

Ale co říkala Colette? Když je po "lásce" veta, ještě pořádný díl života ti zbývá. E.J.


A jak si tedy zachránit život podle Ericy Jongové a vyzkoušeno eM?
1. Zřekni se zbytečných pocitů viny
2. Neuctívej svá trápení jako kult
3. Žij v nyní (nebo aspoň v brzy)
4. Věci, kterých se bojíš nejvíc, dělej vždycky první, odvaha chutná, až když si na ni zvykneš - jako kaviár
5. Důvěřuj každé radosti

Já mám ve své hlavě teď jasno, jako nikdy před tím, ale ještě mě čeká spousta práce na ujasňování si kudy má cesta povede a nevím, co se na té cestě může všechno stát, ale cítím důvěru - v život. 
Cítím, že ačkoliv do mé hlavy chodí nezvané negativně naladěné návštěvy (viz. výše), tak já trvalé místo udělám těm "druhým" - dobrému pocitu z nového začátku, který se klube.... touze konečně žít vlastní život bez ubíjejících kompromisů, přání realizovat své sny, roztáhnout křídla a letět....bez ohledu na to, co můžou šeptat nepřejícné hlasy, jakože už nejsem nejmladší, že mám dvě děti a hypotéku a jeden příjem a že co se týče mužů rázem se můžu ocitnou v zemi nikoho....
Nemám strach být sama, (a výhodou je, že se mnou už ani necvičí hormony :-D) a to samo o sobě mě rozjařuje - protože tento pocit svobody, jsem si zatím nikdy v životě nedopřála....
Ale vždycky je lépe pozdě nežli později !-)....

Přeji tímto všem, kteří musí projít řekou Rubikon, aby nakonec došli k sobě samým, aby se nenechali svést na zcestí cizími touhami, aby dokázali přežít těžké chvíle, aby se nenechali zlomit okolnostmi a nenechali ubít v sobě to krásné, co tam vevnitř stoprocentně máme. Abyste nedávali zbůhdarma ostatním svou vlastní sílu, ale použili ji na to, abyste si chránili a v případně nutnosti i zachránili vlastní život.

To vše a ještě mnohem více Vám přeje Vaše eM!

P.S.:
Jak si můžu zachránit život? zeptal se básník
Chovej se jako blázen, odpověděl mu Bůh
E.J.


A pokud to klapne, po této hůře stravitelné "polívce" se můžete těšit na Enčinu odlehčenou stravu. 
Ách ještě že já ji mám, dokáže odlehčit mé hlavě i blogu :-D.
Díky jí....a díky Vám všem za pozornost!

56 komentářů:

  1. Em, ja nevim ani co na to rict, abych nejitrila tve pocity a celou tu situaci.

    Podobne situace jsou vzdy dost neprijemne a podle toho, kolik kdo ma sily a odhodlani...je navrat do zivota bud rychly, pozvolny a nebo pomaly :-(

    Pamatuji si, kdyz pred rokem touhle dobou prisel partner s tim, ze konci, ze uz to dal nedava... A ze jde za jinou...myslela sem, ze mne klepne...dve male deti, ja s traumatickymi vzpominkami na rozvod nasich...
    Ja jsem tehdy ale nakonec bojovala, protoze mi to za to stalo a vyhrala jsem, byt ale deti starsi, tak bych mozna jednala jinak.

    Jenze u mne je to zpusobeno tim, ze ja hrozne nerada delam kompromisy :-)

    Em, do budoucna preji hodne odvahy, viru v sebe sama a aby bylo lip.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ellen neboj můžeš napsat cokoliv chceš, už jsem natolik "celistvá" a žvýkám si tuto situaci už nějakou dobu, takže když jsem se rozhodla pustit to veřejně, veděla jsem do čeho jdu a určitě jsem ráda za odezvy a za to, že se dozvím třeba i právě to, že zdaleka nejsem jediná, kdo tohle řeší,řešil..... a to byl vlastně i důvod tohoto článku...vhodit kamínek do vody diskuze na základě mých osobních zkušeností...
      Přeji taky, aby Ti všechno vyšlo, jak si představuješ a jsem ráda, že bylo za co bojovat a že jsi to vyhrála.
      V mé situaci je to jinak - poznat, kdy je čas odejít a to je ta výhra....:-)

      Vymazat
  2. Hrozně ráda bych něco smysluplnýho napsala, ale přiznám se, že na to tak nějak nemám kapacitu, takže to pak zas, až přijde čas, vměstnám do mailu. Jen ti chci říct, že jsem posledních pár měsíců cítila a vnímala, že až příliš často říkáš explicitně nebo mezi řádky "však co, jsou na tom lidi hůř" a mně se to vůbec nelíbilo, ale nevěděla jsem, jak to dobře říct. Protože člověk má pro sebe chtít to nejlepší. On toho člověk většinou zas až tolik nechce, pokud se podívá opravdu hluboko do svojí duše - chce harmonii, pohodu a pocit naplnění, ne mraky věcí, lidí, život jak z bulvárního časáku... A samozřejmě že musí hledat primárně uvnitř, jenže to je často tak, že ať dělá, co dělá, tak prostě klepe na nesprávné dveře. A pak začne mít logicky pocit, že to, co chce, je prostě nemožné a nereálné a přitom to je jen tak, že tlačí nesprávným směrem. Věci, které chceme, nejsou nikdy nemožné, jen člověk prostě příliš často lpí na té jedné cestě, kterou považuje za správnou a pokud tam nevede, tak zavrhne i cíl jako nereálný. A to je špatně. Jako jo, ten článek není veselý a nic z toho, co se ti děje, není veselý. Ale já z toho mám radost a vím, že to pochopíš. Já mám teď za sebou čerstvě zkušenost, kdy jsem prožila necelé dva dny naprosto neuvěřitelným (pro mě) způsobem - každou minutu jsem cítila, že věci jsou tak, jak mají být, cítila jsem se sama sebou a uvolněně a měla pocit naprostého klidu, bezpečí a taky toho, že věci jsou mi tak nějak přátelsky nakloněny, že není nutné něco "snášet" nebo tolerovat, že kdyby se náhodou stalo něco, z čeho na mě padne nepříjemný pocit, tak prostě řeknu "ne, děkuji, nechci" a ono to zmizí - bez pocitu viny nebo vlastní nepatřičnosti... Bylo to naprosto neuvěřitelný, úžasný a vůbec se nejednalo o nějaké ideální okolnosti, z určitého úhlu pohledu by to mohla být i pěkná depka. Ale pro mě to byla naprosto zřetelná manifestace ve vnější realitě, že to, co chci, je možné a když se to může stát jednou, může se to opakovat, třeba jinde a za jiných podmínek, to je jedno, protože jde o to, jak se cítím.... Protože člověk nechce věci nebo lidi, že jo, chce ten pocit, který z toho má... A o tom většinou ví úplně přesně, jak má vypadat.
    Dneska v 6 hodin dojedou planety do postavení, kterýmu se říká Velký kříž. Jde o to, že se postaví tak, že jsou do pravidelného čtverce a tím pádem i kříže a energie může volně proudit. V tomhle případě je trochu destruktivní, ale spíš v tom smyslu, že věci, které dlouhodobě nefungují, jdou do kopru. A člověk buď pochopí, že nefungovaly proto, že na ně koukal špatně a právě klepal na ty blbý dveře nebo nepochopí a aniž bych to chtěla zlehčovat, tak proto je teď od začátku roku hodně sebevražd. Ta kostelace totiž ukazuje na to, že energie je neomezená, ale proudí jen po určitých drahách. A my buď nasedneme, necháme zničit, co nefunguje a využijeme ji k tomu, abychom postavili něco nového nebo budeme jen koukat a řešit, jak je život těžkej. To si může každý vybrat, že jo... Moc držím palce.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Reni Ty vždycky píšeš smysluplně, každé slovo drahokam, fakt....Jsem strašně ráda,že tady vidím Tvůj komentář.....
      Máš pravdu, velkou pravdu, když jsem se otočila zpátky a byla k sobě fakt upřímná zjistila jsem, že se snažím dát realitě růžový nátěr néez důvodu, že bych to tak opravdu cítila, ale že jsem si prostě něco "lakovala" a máš pravdu, člověk se nemůže probouzet den za dnem s myšlenkou, že může být hůř....toto přece nemůže dlouhodobě nikoho utěšit! Je to blbost ve chvíli, kdy prostě je třeba pustit něco a jít dál, vykašlat se na strach, na všecko co ztrácím a hupsnout do toho....a já z toho bušení na nesprávný dveře byla už fakt vyčerpaná strašně šíleně, a přesně když se ohlédnu zpět vím, že to muselo přijít.
      Je to zvláštní ale i v téhle z praktického hlediska dost těžké situaci mám občas už taky stejné pocity jako Ty - chvílema to fakt nechápu a příjde mi to nepatřičný, ale tak nějak srandovně nepatřičný - že se fakt poprvý v životě nebojím být sama, že se věci úplně až přízračně dějí tak jak mají, že to všecko do sebe zapadá - prostě jen žasnu....konečně pořádně naslouchám intuici a ta mi prostě všecko řekne a co nevím, to neřeším, jsem v klidu....jasně jsou to ty světlé chvilky - ale jéžiš díky bohu za ně a není jich málo!!!! A odteď už chci pro sebe jen to nejlepší :-D

      A věřím, že Ty taková osvícená bytost to budeš mít taky tak, že se Ti podaří projít vším tím, co se Ti děje, zase silnější a hlavně šťastnější....

      A já v tu dobu Velkého kříže budu rozjímat v ateliéru a ukončovat v něm zatím jen "duševně" své působení, protože už vím, že můj hlavní ateliér je ve mně - nikoliv vně a že mi ho nemůže nikdo vzít, pokud já sama to neudělám a nedaruji ho někomu z nějakých strachů a spol.....
      S těmi energiemi je to zvláštní, nikdy jsem to takhle nevnímala, dokázala jsem pochopit, že energie je neomezená, ale už ne to, že jde v drahách.....nechtěla jsem vidět, že já stojím ve špatné dráze.....a nechápala jsem proč ta energie nejde ke mě, když sakra tak strašně snažím - ale někdy je opravdu méně více...
      Díky za krásná slova a držím Ti palce též!!!!

      Vymazat
  3. co na to napisat - drzim ti palce. V tom clanku mas vela vystiznych a mudrych viet od velkych ludi, s mnohymi sa stotoznujem. Ja som jedny z najlepsich zivotnych rad, alebo nazvime to doporuceni, ktore mi pomohli, ked som sa v dvadsiatke trapila sama so sebou a logicky potom aj s ostatnymi a celym zivotom, dostala od psychiatricky, ku ktorej som chodila - vdaka nej som sa naucila vnimat v sebe toho prisneho vnutorneho kritika, vsimnut si, kedy sa zacne ozyvat a pekne mu podakovat za starostlivost, ale s vdakou odmietnut jeho monology :) To dost pomaha, hlavne, ked ma clovek pocit, ze sa musi okamzite, najneskor dnes, pre nieco definitivne rozhodnut a potom uz nebude cesty spat. Nemusi. Priblizne vtedy som mala jedne zivy sen, bola tam starsia zena, chcela, aby som sa divala, ako kvapky vody dopadaju na vodnu hladinu jazera a stracaju sa v nej a povedala mi: nechaj veci plynut. Treba sa zbavit toho tlaku, ktory ta nuti urobit dramaticke rozhodnutie bud/alebo, cierna alebo biela a nic medzi tym. Ked si nevies vybrat jednu z dvoch moznosti, skus na nejaky cas obe a vacsinou sa samo ukaze, ktora je ta spravna.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc!
      Je skvělé, že člověk potká lidi, kteří mu prostě můžou dát hodnotné rady, jak na sebe - ojej, přísného kritika mám za krkem stále - snažila jsem se s tím pracovat, už jsem ledacos zvládla, ale je tady stále a stávalo se i to, že se projevoval v ostatních lidech, které jsem potkávala - byli velice kritičtí...no bodejť, když jsem je přitahovala...

      Máš pravdu, někdy má člověk prostě pocit, že za každou cenu musí něco udělat, někam jít, něco rozhodnout...nejlépe rychle - houby, někdy to nejlepší co člověk může udělat je zastavit se a začít vnímat - sebe i okolí...neříkám, že se dozví samý krásný věci.....ale jak doufám pointa vyzní pozitivně alias happy end :-D....
      Děkuju moc za zastavení a moudrá a milá slova.

      Vymazat
  4. eM, jsi hodně silná osobnost a tyhle články mě nutí zamyslet se nad vším okolo. Věřím, že to zvládneš, protože Ty na to máš. Když má člověk v životě přátele, vždy se má kde obrátit. Je mi z těchto řádků smutno, ale držím pěsti.

    Nedávno jsem si podobnou situací prošla (samozřejmě v mnohem odlehčenější formě - bez dětí a hypotéky), a přátelé byli to, co mi dodávalo síly. Pocity sebeobviňování se dostavovaly ještě dlouhé měsíce. Pak najednou totální zkrat a všechno se obrátilo. Docvaklo mi, že to nemá cenu, a že jsou na to vždycky dva.

    Přeji krásný slunečný den, hlavu vzhůru ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Klárí, děkuju za takové povzbuzení i na dálku taková slova velmi potěší, to mi věř :-)
      Ono je jedno v jaké situaci člověk je, i v té "odlehčení" to prostě snáší špatně......a mě právě i Enka zakázala přímo a rázně se litovat :-D...je dar mít kolem sebe přátele i lidi, které neznám a oni přesto příjdou a napíšou něco pěkného....To mě naplňuje nadějí a radostí.......
      Sebeobviňování je hrozný mor, já se obviňovala celý život - a už jsem sakra dost stará na to, abych s tím už přestala !-)
      Je to tak - obzvlášť ve vztahu nemůže ženská (či ten druhý) vzít na sebe celou vinu.....
      A odcházet ze vztahu s pocitem, že jsem se opravdu snažila na max je na jednu stranu vyčerpávající, ale na druhou stranu opravdu nemám co bych už dala více...a tak mám čisté svědomí....a nějaké lavírování co bych kdybych mě stejně už nespasí....je třeba se pohnout dál, teď už to vím :-D

      Měj se taky nádherně a ať už se nikdy neobviňuješ !-).

      Vymazat
  5. Ráda bych tě podpořila nějakou hlubokou myšlenkou, ale to mi jde lépe naživo s lidmi, které znám osobně. Prostě tam vždycky naskočí co říct. Jelikož je mi ale hodně sympatické jak uvažuješ a co se Ti honí hlavou (samotné mi tam toho víří víc než dost), tak bych ráda napsala alespoň něco. Zmůžu se na jedno: Držím palce! Jednoduché to určitě nebylo, není a ,,chvíli " ještě nebude, ale věřím, že to s holkama zvládnete. Mám z Tvého vyprávění pocit (a doufám, že se nemýlím), že holky Tě podrží a nebudou Tě podkopávat, jak to některé děti umí. (Koukám na to z pozice ,,dítěte" ze tří sourozenců)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dee, nemusíš ani tahat z rukávu žádné hluboké myšlenky, už jen to že ses zastavila a věnovala si čas napsání komentáře mě těší, opravdu. Rozumím tomu, s lidmi co známe osobně to jde jinak a lépe :-)
      Děkuju za podporu!!!
      Máš pravdu, holky stojí při mě, ale víš jak to je, jsou v citlivém věku a mají svých starostí také dost, v tomto ale jsou velice, jak to napsat? - rozumné, žily v té domácnosti také, a pak mě překvapily svým konstatováním, že to tušily - děti nejsou hloupé...jen není někdy žádná sranda je vychovávat sám !-) tím jak s něma občas ty hormony cloumaj, tak to má podkopávající tendenci....ale věřím, že to zvládnem, že náš to zas nějak stmelí.....

      Vymazat
  6. Přečetla jsem si článek, v zamyšlení sežvýkala svůj svačinový chleba se sýrem a ředkvičkou a teď se pokusím vyjádřit slovy to, co článek udělal v mé hlavě.
    Milá Em.,
    předně bych ráda řekla, že mě to mrzí. Ne proto, že bych věděla, tušila a znala, ale zkrátka proto, že má introvertní duše, ač ráda dělá, že tomu tak není, nemá ráda, když dobří lidé trpí.
    V životě jsem si taky už prožila mnoho těžkých chvil, i přes svůj vcelku nízký věk. Díky nim jsem se už několikrát málem zbláznila, mechanismy mi začaly fungovat naprosto opačně (nejprve rozum, potom až emoce).
    Myslím, že to děláš dobře. Jistě zvládneš znovu roztáhnout křídla, hesla z knihy jsou velmi pravdivá, až mě trochu děsí, že chápu, co je tím vším myšleno. :)
    Zkrátka, život není peříčko, ale kurevsky těžká traverza. I přes to všechno to za to stojí! Protože ráno zase vysvitne sluníčko, ptáček zazpívá a silné ženy se pro tento den pokusí nehledat vinu jen u sebe.
    Nejsem moc sluníčkový člověk, tak Ti asi raději popřeju hodně morální síly a odhodlání, s tím už to určitě půjde.
    Mám pocit, že je můj komentář mírně ambivalentní, ale tak to zkrátka u mě chodí.
    Krásný den a úsměv na rtech!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. An děkuju mockrát za skvělá slova, řekla bych, že jsme v něčem hodně podobné (až na ten rozum a cit, mám to opačně !-)))
      A jsem ráda,že jsem Ti snad nezkazila chuť k jídlu....
      Člověk nemusí být extra starej na to, aby zažil nepěkný věci. Strašně se mi líbí Tvůj ambivalentní komentář, protože takto ambi.....se já cítím často - život na to ukazuje - nikdy není nic úplně černý ani bílý a tak nezbývá než balancovat kajsi mezi :-) a často si tu ambivalenci vynucuje.....
      Nádherný výraz - kurevsky těžká traverza!!!!! - pro někoho kdo pracuje u projektantů ve stavebnictví - díky rozesmálo mě to...
      Divila by ses jak málo jsem já sluníčkový člověk, ale asi právě proto, že vím, že mám velké introvertní a melancholické tendence se to snažím neustále vyvažovat. Jo zbláznit se já nemůžu, mám v rodině odstrašující případy !-)...ale moc dobře vím, jak to někdy může být "lehké" překročit tu mez....
      Přeji Ti taky nádherný den a moc děkuju za zastavení a Tvá slova!!!!!

      Vymazat
  7. Emko, přeju ti, ať se ti daří. Napsalas to přesně - přátele a děti máme na celý život a kdo nemá aspoň ty přátele, má to hodně blbý. Partnera beru "jen" jako velice příjemný bonus navíc. Ale život se dá celkem plnohodnotně žít i bez něj. A co jsem si uvědomila tohle a začala podle toho žít, vím, že jsem i pro ty partnery o dost víc žádoucí, protože je vlastně nutně nepotřebuju. :)

    Zdar a sílu!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Héj Anais! Díky moc. Tvůj komentář mě fakt potěšil - a není to ve smyslu klišé jakože díky za koment.
      Napsalas totiž něco na co hodně myslím a co jsem do článku nenapsala přímo....
      Na jednu stranu Ti závidím, žes na to přišla tak brzo, že chlapy bereš jako příjemný bonus navíc !-), na druhou stranu já toto míním praktikovat teď intenzivně - žádná zoufalka, co neustále shání chlapa ze mě nebude, mám spoustu plánů a v nejbližší době ani na chlapy nebudu mít čas :-D......a pak uvidíme, co bude.......Už mě nebaví to klišé, že když ženská nemá chlapa, tak je snad nějaká divná či "poloviční".....máš pravdu plnohodnotně se dá žít i bez něj...a já už děti mám, takže genetickej matroš taky už nesháním !-D
      Ale bez přátel to nejde, to fakt ne.....

      Užívej si jak jen to jde!!!

      Vymazat
    2. No ale tohle klišé, že ženská bez chlapa je divná pořád existuje (já si myslela, že v dnešní době to je předpotopní názor!). Docela jsem z toho byla vykulená, když se mě na to vyptávala majitelka bytu, když jsem sháněla pronájem. Vypadalo to, že ji za chvíli budou muset odnést do márnice, protože jak může být holka bez chlapa?

      Vymazat
    3. No já na to přišla naštěstí dřív, než jsme si s pánem stihli udělat děti. Najednou se po 4 letech rozhodl, že je ještě brzy stahovat svou krásnou kůži z trhu. A teď už 3. rokem bydlí u maminky a holky ho kvůli tomu nechcou. Ftw! :D

      Vymazat
    4. Klárí a to mě právě irituje, že to pořád existuje - furt se tvrdí jak je tahle doba emancipovaná a prdlajs, to se nám jen snaží namluvit, abychom si jako myslely, že jo....
      A pak se můžeme divit, že spousta z nás prostě setrvává i v nefunkčních manželstvích či partnerstvích jen pro tu "auru" mám chlapa...WTF!!!! Bohužel spousta ženskej se na ty ostatní tak dívá taky, místo aby holku, co je schopná žít sama na vlastních nohách obdivovaly ještě ji odsuzujou a hodnotí, je to smutný a proto mám pořád tendence o tom psát, páč si lžem do kapsy celkově i jako ženská generace....klišé zůstávaj, furt se s tím bojujem, ale potichu....v soukromí.... o tom se v médiích nikde nedočteš - to zažiješ pak až na vlastní kůži (neboj, zažila jsem to taky...a jsem ještě posuzována zoufaleji páč jsem sama a ještě k tomu matka!).....Drž se Klárí, fandím mladým holkám jako jsi Ty!!! Toto už je fakt snad diskriminace kvůli tomu pronájmu !-D....

      Vymazat
    5. Mámu, která je na děti sama, hluboce obdivuju. Praktický starosti se prostě líp zvládají, když jste dva. Nejde o to, že to neumíte, nezvládnete, nešlo by to. Šlo. Akorát, že je zkrátka úlevný nemuset řešit, kde vám opraví auto, protože to za vás někdo zařídí...

      Vymazat
    6. Ananásku, přesně - já si nedávno sedla na prdel ve chvíli, kdy jsem si přečetla na blogu Domi, jak psala, že ji chlap vyloženě napsal, že by chtěl submisivní ženskou a že by se na to hodila, no tos měla slyšet ty moje sprosté nadávky!!!
      Jako kde to jsme?......Žít u maminky v zákrytu a předvádět se na trhu? Dnešní mladý holky naštěstí (některý) tohle už prokouknou - chudák ovšem ta, co na to sedne - převezme roli mamči se vším všude. A ty maminky nám to taky pěkně kolikrát kazej - vypakovat hošánka z baráku zavčasu proboha! :-D
      Se Ti muselo pěkně ulevit.....právě ty děti...to je spojení na celý život, ať chceš nebo ne. Můžeš se rozvést, ale s otcem svých dětí budeš muset jednat stále.....
      Hele čtyry roky je nějaký kouzelný číslo, mě se dvakrát po sobě stalo, že čtyry roky a šlus (co sedm let jak píšou v knížkách - tss, čtyry!!! a je to někdy i tak až moc)

      Vymazat
    7. Jinak, já osobně vnímám emancipaci především jako možnost volby: "Můžu to udělat, protože se mi chce a nemusím to udělat, pokud mám pocit, že ty to umíš líp." Být emancipovaná pro mě neznamená muset zvládat vždycky všechno, setřít nepopiratelnér rozdíly mezi muži a ženami a dát chlapům najevo, jak žádného nepotřebuju. Jasně, že si taky poradím, pokud je to opravdu nutné, poradí si prakticky každý, pokud je takzvaně nouze nejvyšší, pokud nemáte do třiceti za pozadím maminku, která se probíjí životem za vás a umetá vám cestičku...

      Vymazat
    8. Aailyyn to víš, že to není o tom, že bych se nedokázala postarat prakticky, že...je to o tom, že je to těžší mít na hrbu všecky ty věci sám, nejen finančně a taky všechno neumím,že a je to pohodlnější co si budem vykládat - jeden dělá to a druhý zas tamto a dohromady...atd ale já prostě doufám, že najdu lidi, co mi pomůžou, když budu potřebovat spravit pračku nebo počítač !-) a sama se hlavně musím naučit umět požádat o pomoc - tak kdy jindy než teďka s tím začít :-)

      Přesně mě příjde že emancipace je furt nějak divně chápána - je to možnost volby! že žena nemusí mít děti když nechce, že žena může být manager velké firmy když chce, a že není méněcenná když nemá vedle sebe chlapa atd atd......
      Jo těm maminkám by se to mělo zakázat - umetat cestičku dospělýmu chlapovi !-)...no syny nemám, tak se mi to soudí dobře :-D

      Vymazat
    9. Zase zůstávat ve vztahu proto, aby ti měl kdo doma přitlouct poličku nebo opravit kohoutek, eventuálně donést druhou výplatu... To některý ženy podstoupí a není to dobře. (Starat se o děti sám není med z hlediska časového i finančního, ale tak taky předpokládám, že i "rozvedený" tatínek bude jako tatínek fungovat, čili zaplatí kroužek atd.) Buďto to prostě zkusím sama, ale ani tehdy mi nepřijde nutný být superžena, co to za každou cenu dá. Tak to neumím nebo ani umět nechci. Tak si řeknu někomu v mém okolí, člověk nežije na pustém ostrově. :-)

      Vymazat
  8. Všichni žijeme ve vztazích a přirozeně druhé k sobě potřebujeme. Kompromis vnímám jako cestu, abychom se při tom všem mezi sebou nepožrali. Jen je pro mě kompromis výsledek snahy DVOU. Pokud se snaží jen jeden, tak nedělá kompromis, ale ustupuje. A může ustupovat tak dlouho, dokud má kam. Až už nemá, až je zahnán do kouta, tak je načase se začít taky bránit. Milá eM, přeju ti hodně sil. Nejsi sama, máš dvě skvělé děti, spoustu kamarádek. To není málo. A jestli se časem najde k tomu všemu i nějaký muž... To, co si rozhodně báječná žena jako ty nezaslouží, je trpět v nefunkčním vztahu a ustupovat někomu, kdo to nevnímá, neváží si toho. Nebude to snadný, dvě děti, řešit věci praktické, ale rozumím tomu pocitu obří úlevy, že teď už není potřeba investovat energii někam, kde to stejně nenalézá odezvu, není se třeba bát. Teď jsi dostala křídla, teď jsi jen ty. Využij toho. Samozřejmě, že je hezké žít v páru, když to funguje. Když to nefunguje, je lepší jít dál. Někdy to prostě nefunguje, jsme jen lidi, chybujeme. Být sám ve smyslu vztahu není handicap. A kvůli dětem je ještě důležitější poznat ten moment, kdy je lepší jít si z cesty, abychom spolu dokázali ještě vyjít jako lidi, byť jako lidi, co už spolu nežijí a nemuseli se navzájem sežrat. Děti jsou citlivé, pomalu z nich rostou osobnosti, které mají na věci svůj náhled.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to tak Aailyyn, došla jsem do bodu, kdy jsem si uvědomila, že už nedělám kompromisy, kdy jsem v tom koutě a vyčerpaná.....ale jsem právě ráda, že jsme to dokázali nějak utnout - už bez dalšího rýpání se v ranách a snaze předělávat toho druhého, vyčítat stylem má dáti dal - nedal nedala......Občas mě mrzí, že jsem se ze strachu snažila pořád všechno zachraňovat....místo toho nalít si onoho pomyslného čistého vína, ale na druhou stranu on asi člověk i do určitého vědomí musí dozrát, aby ho to neporazilo. A my do toho dorostli teď.... A mě to neporazilo, i když lehký to nebude....z hlediska právě toho praktického, to je asi to co mi momentálně dělá největší starost, ale přesto se snažím důvěřovat, že to nějak půjde....Děti mě hodně podpořily, jsou už to velké holky, i když stále děti a já věřím, že prostě i tyto zkušenosti je utváří a doufám, že ne v negativním slova smyslu.... :-)
      Díky za krásná a opět citlivá a moudrá slova, je milé vědět, že lidé chápou a cítí a nebojí se to dát najevo...

      Vymazat
    2. No, ono taky není úplně správně si balit kufry, když se neshodnete na barvě kachliček v koupelně... Jasně, že člověk nějakou chvíli drží a snaží se. Myslím si, že takhle se projeví vyzrálá osobnost. Když pozná, že pohár trpělivosti přetekl, že už to dál takhle nejde, že už nemůže a současně to doma ještě nepřipomíná bitevní pole, kde lítá nádobí. Myslím, že holky si z toho odnesou minimálně poznání, že problémy se dají řešit lidsky. Že není ostuda přiznat, že už dál nemůžu, že odcházím, ale že se dá odejít bez třískání dveřmi a že máma s tátou jsou pořád naši máma s tátou, přestože nežijí pod jednou střechou. Chybujeme, mýlíme se. V sobě, v druhých. To je život. Tak jsem udělala chybu, musím začít znova. Nikdy není pozdě. A hlavně si nic nevyčítej, protože jestli váš vztah měl nějakou dobu trvat jen proto, aby se z něj narodily dvě šikovné, zdravé děti, kterým budete báječnými rodiči bez ohledu na to, jestli spolu budete žít, tak to je přece skvělý. :-)

      Vymazat
    3. Ano myslím, že člověk by se měl určitě zamyslet nad tím, jestli nezavírá dveře zvenčí jen pro tu "neshodu nad barvou kachlí".....což možná i v dnešní době rozvodovosti někdy trend může být, v tomhle mám čisté svědomí 14+4 roky není málo :-).....lidé se vyvíjejí a vyvíjejí se i ve vztahu a najednou zjistí, že chtějí jít každý jinam, jinou cestou...a já nebudu přece někoho u sebe držet násilím.
      Když jsem ochotna někoho pustit, tak zároveň sobě dávám svobodu, tak to nakonec vnímám. A přesně, ani nemůžu dštít síru na někoho, s kým mám dvě skvělé holky....ať chci nebo ne, díky nim bude stále součástí mého života, i když jinak než dosud - jako jejich otec....Já zažila doma bitevní pole jako dítě a ocitla se přímo uprostřed vřavy a toto bych nikdy nemohla svým dětem udělat, a ani sobě, zanechalo to ve mě dost silné trauma na tolik....
      A asi je i pro dospělého vždycky nejtěžší přiznat, že udělal chybu - sobě i ostatním, ale bez toho to nejde....

      Vymazat
    4. No, já znám ze svého okolí případy, kdy bitevní pole bylo a přesto se kufry za dveře nepostavily. Možná je současná éra rozvodovosti prostě jen dozvukem dob, kdy rozvod nebylo něco, co je společensky přijatelné? Protože "co by tomu řekli lidi". Já si nemyslím, že lidi by spolu chtěli nebo uměli míň žít než dřív. Vztahy snad fungují pořád stejně a řeší stejná témata. Do žádného vztahu se přece nejde s předpokladem, že si toho člověka pro jistotu nevezmu a že kdybychom se náhodou nepohodli nad těma kachlema, tak si zase zapakujeme zubní kartáček a pyžamo a adieu... Jdeš do toho, protože toho člověka miluješ a strašně s ním chceš být. Nemůžu se zbavit dojmu, že hlavně generace dejme tomu mých rodičů, která se jako velmi velmi mladá pod vlivem výchovy osmdesátých let zhusta prostě "musela brát", protože osvěta v tomto směru nula nula nic a tak se pod vlivem rozbouřených postpubertálních hormonů prostě rovnou počal potomek, se začala v uvolněných devadesátých letech najednou zase hojně rozcházet, protože zjistila, že takhle to nejde a rozvod už najednou navíc není stigma, tak dobrý, tak spolu teda horko těžko vydržet nemusíme. Nikdo nikoho nenutí se ani brát a počet párů žijících spolu "na psí knížku" a následně prostě "rozejitých" nelze zmapovat, takže bych to s tou statistikou rozvodovosti neviděla zas tak černě, jak se řítíme do partnerského pekla.
      Nejsou pánové v tomto směru nějak nekompatibilní? :-) Znám takové, co jsou báječní otcové, ale přesto naprosto mizerní partneři. :-)
      eM, já být chlap, už stojím na tvém prahu s kytkou v ruce a pozvánkou na rande. Jsi skvělá ženská. :-)

      Vymazat
    5. Je to tak, často to bývalo zvykem, že lidé se spolu nesnášeli pomalu a přesto spolu dál žili, páč co by tomu řekli sousedi....taky znám.....Asi jo, asi bych neměla zobecňovat jen proto, že sama naplňuju statistiku rozvodovosti :-)....a je fakt, že dnes už tím jak lidi spolu žijou na tu psí knížku ani ty statistiky výpovědní hodnotu nemaj - ono je to u mě tím, že totiž kolem sebe vidím (no jo střední věk) spoustu rozvodů a rozchodů a najednou jsem taky "rozchodová".....
      Navíc, si nemyslím, že životem na psí knížku lidi řeší něco - teda krom toho že možná dostanou od státu víc peněz, neuchrání je to "rozchodu" ve smyslu rozvodu - páč když mají děti, což je nepoměrně větší závazek než ten glejt, tak k tomu soudu stejně musí - upravit ty vztahy....Ono je to asi jedno jakou formu člověk zvolí, máš pravdu je to o lásce a když holt už není, tak co naděláme...
      No řekla bych že pánové nejsou vždy kompatibilní, to je fakt...nikde není záruka, že vlastní otec neodejde anebo že se nebude chtít postarat cizí muž...Navíc mi příjde, že muži z podstaty se se svou rolí otců až tak neidentifikují (jak který) - tak jako mámy........já bych od svých dětí odejít nemohla, ale tak to je, když to vezmem trochu přízemně i v přírodě - samice je ta, co se stará !-)
      Aailyyn a teda díky strašně moc za takový kompliment - opravdu od srdce jsem se zasmála, to je krásné!
      No tak třeba to jednou zjistí i někdo z toho opačného pohlaví no....a když ne, tak se "nezbořím" !-D
      Díky moc - život se hned zdá veselejší a nějak méně tragický :-)

      Vymazat
    6. Jo, já myslím, že je to tímhle. Asi trochu teď v tomhle směru oprávněně jsi skeptická, asi kolem sebe dost takových rozvedených párů i vidíš a optimismu to určitě moc nepřidá, to chápu.
      Jasně, že svatba není patent na "žili šťastně až do smrti". Je to poměrně užitečný institut z hlediska toho, že když už ty děti máme nebo je alespoň chceme určitě časem mít, ať jsme teda rodina i "papírově" pro úřady, ať se tyhle věci zjednoduší. Samozřejmě, na "funkci" nemá titul manžel nebo přítel žádný vliv, stejně, pokud na to dojde a my upravujeme nějakou porozchodovou péči o potomka u soudu, je to úplně stejné. (Jak my si jako dospělí, svéprávní a právně odpovědní lidé mezi sebou upravíme vztahy, to je naše věc, ale dítě samozřejmě o sobě nerozhodne, tedy musejí být jeho zájmy chráněny.) Stejně je tohle zvláštní... pokud odejde muž, no, tak jako šel, kam ho jinam srdce táhlo, je to smutné, ale stává se. Pokud odejde žena, je to něco nemyslitelného a táta sám starající se o děti je málem hrdina. (Z hlediska mužského ega musí být taky tohle poměrně slušný kus sebezapření, že se starám o "kukaččí" mládě, že mám doma "cizí" dítko, že to prostě nejsou mé vlastní geny, má krev. Ach, ta příroda. :-) A pak feministicky vykládejte, že muži a ženy jsou si naprosto rovni, biologii nepřečůráme. :-) Holt jsme ty, co se do roztrhání těla budou rvát za mládě a ne nadarmo se říká zrovna láska mateřská a hovoří se o ní jako o patrně nejsilnějším citu.
      Jsem svým způsobem ráda, že jsi tenhle článek napsala, protože jako čtenářka si vážím té důvěry, kterou jsi do nás vložila sepsáním poměrně osobního tématu. Rozvinula se tu zajímavá diskuse a já jsem ráda, že virtuálně znám tak báječnou ženu a že jí můžu snad alespoň takhle na dálku sdělit něco povzbudivého. :-)

      Vymazat
  9. "jako absurdní vedlejší roli" - to je přesně ono!
    skvělý článek!

    OdpovědětVymazat
  10. Marci.. už dlhšie som z tvojich príspevkov cítila, že sa niečo deje a medzi riadkami som asi aj pochopila, o čo ide... Nechcela som sa v tom vŕtať, pretože z toho mrazilo aj mňa samotnú a bolo mi z toho smutno. Neviem, čo viac napísať k tomu, čo už napísali holky predo mnou, viem, že si silná a že to zvládneš, ale musí to byť sakra ťažké. Preto ti môžem akurát držať palce a podporovať ťa aspoň v myšlienkach. Našťastie máš okolo seba ľudí, čo ťa podržia, to je veľmi dôležité a pomáha to odraziť sa od toho pomyselného dna. A aj my ťa tu máme veľmi rady, dúfam, že to cítiš a aspoň trošičku ti to dvíha náladu :) ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Margi, ono to asi nešlo jinak než že to prosakovalo mezi řádky postupně, když toho má člověk plnou hlavu a plné brýle :-) a tak jsem se nakonec rozhodla nemlžit ani tady na blogu a vyjít s tím ven - z terapeutického hlediska :-) a také proto, že přestat psát jen proto, že chvílemi nemám sílu žertovat o rtěnkách, jsem taky nechtěla - protože tu mám moc skvělých holek.....a já jsem velice ne jen trošičku vděčná za všímavé a pozorné holky, které jsem díky blogu poznala - to víš, že mi to zdvíhá náladu moc a těší mě to!!!!! Cítím tolik sympatií a to mi také dodává sílu a dojímá mě to zároveň
      :-)
      Děkuji ti za Tvou podporu! Ty si hlavně užívej svého krásného období, protože já nemůžu ničeho litovat, jednoduše proto že z toho vztahu vzešly moje krásné holky :-D

      Vymazat
  11. Ach eMí.. kolikrát jsem si prošla podobnými myšlenkami, které sem píšeš a přesto naše situace byly natolik odlišné. Kompromis je sprosté slovo, jen je třeba s eoprostit od toho, aby opak kompromisu byl brán jako sobectví - opět obecně zažitá pžedstava a pěkně mylná. Celý život třeba mamče tvrdím, že ne vždy je třeba stýkat se s lidmi, se kterými nechceme (ale z nějakého důvodu prý musíme), nebo musíme dělat to, co nechceme, zrovna ve chvíli, kdy chce někdo jiný... Můj argument byl vždy - udělat to ve správný čas - kdy se chce mně - pokud se mi nechce natolik, že nejsem sto se k tomu dokopat (ať už jde o práci, telefonát, nebo vztahy, city k němkomu), vyjímaje lenost, pak to prostě tak nemá být a já to ze své podstaty nechci. Pokud však na to není jen vhodná příležitost, je lepší to udělat s chutí třeba později. Tento názor mě stál mnoho hádek, mnoho řečí a křiku a několik vztahů.. A nakonec, po 15 letech za mnou přišla mamča a řekla mi, že jsem měla pravdu, byť blbě zaobalenou do puberťáckých keců okolo - že celý život dělala něco kvůli někomu jinému a že je jí z toho te´d najednou hrozně úzko. Ve svých 63 letech se učí, jak by dřív řekla, sobecky žít. Najednou je spokojenější, milejší a i zdravější..
    Pamatuj, že Ty jsi neuvěřitelný človíček, který snad ani neumí dělat věci napůl - co Tě znám, tak jdeš do všeho s nadšením a elánem a naplno. Pokud Ti "někdo" opravdu řekl, že za krachem vězí Tvoje nedostatečnost, je to vždy pouze nedostatečnost toho člověka, nikoli Tvoje, jen neví, jak si s ní teď poradit a proto to jeho mozek v automatické sebeobraně před svědomím hodí na někoho "po ruce". Dělej vše, abys byla hlavně spokojená sama se sebou a co jak děláš. Pak budeš vždy vědět, že ať už se najde sebevíc takových blbců, můžou říkat, co chtějí, ale Tys to dělala tak, že nelituješ naprosto ničeho. A Ty fakt nemáš čehol itovat ;) Jsi úžasná a prosím, i když nejsem blízko, opakuj si to za mě každý den ;)

    Navíc, ber to tak, že je to rozhodnutí cizí, žes s tím nemohla absolutně nic udělat a nechcej ho jít. Jen pokud se od věci, se kterou stejně nic nesvedeš, oprostíš, pak budeš volná i Ty.. viz "Řeš jen co můžeš vyřešit, všechno ostatní je zbytečná ztráta času a energie"..

    PS: co 4 dohody, četlas? ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Miško moje milá,
      je super, že jste s mamčou nakonec našly stejnou řeč a ona Ti dokázala přiznat pravdu, je to obdivuhodné v jejím věku, kdy lidi mají spíš tendenci svoje zakořenělé dogmata udržovat při životě děj se co děj...s tím v čem vyrůstaly naše matky - no asi to žádná legranda nebyla - hluboká normalizace a totalita...bohužel přišly velké změny a ony nás vychovávaly v intencích té totality...a my najednou vlítly do svobody a na to jsme nebyly vychované a připravené...naše generace je prostě taková zlomová, ale věřím, že vy mladé kóči se s tím už poperete zase líp..

      U mě a mojí mámy to nehrozí, že by to uznala....ona ten svůj sebeklam nutně potřebuje k životu, nedokáže uznat, že v něčem udělala chybu, to radši obviní celý svět.....ale upřímně, já už TEĎ ani nepotřebuju mamčino uznání, že neměla pravdu a já jo k potvrzení mé identity...Mě stačí, že moje holky vidí, že se snažím a že při mě stojí...že je to pro ně zkušenost, že ne vždy lidi spolu budou souhlasit ač z jedné rodiny...
      Musím říct, ale také že mě to stálo strašné energie zlomit tu kletbu nesmyslných výchovných dogmat, možná kdybych potkala dobrého analytika stalo by se to i dřív !-), ale život mě k tomu stejně dokopal :-D ale člověku to nestačí jen chápat rozumem, on to musí cítit...aby dokázal ty pravdy i žít..bez ohledu na to okolí.....

      Miláčku určitě si to budu opakovat a neboj i s Enkou vzpomínáme na Tvou nezdolnou energii a smích - a říkáme Ti králíček Duracell (no vzhledem k našemu věku by bylo trefnější "zajíček" :-)) ale opravdu láskyplně a s obdivem jakou energií sršíš - mít tě blízko by bylo nádherné, ale já jsem vůbec vděčná za to, že jsem Tě poznala takto a kurňa to by bylo abychom se zas jednou nesešly...
      Už jsem to psala a cítím to hluboce, není to nějaké klišé - nemůžu litovat a ani nechci - protože mám díky tomu člověku dvě děti super holky :-D.....teď holt se musím věnovat sama sobě po všech těch letech !-)

      PS: Už jsem několikrát měla 4 dohody v ruce a ještě nečetla - vlítnu na to !-)...díky za připomenutí!
      Ať máš super den moje Zlatá!!!

      Vymazat
    2. Tak Duracell, jooo?!! =D achjo, holky, fakt mi tu chybíte, už aby byla ta chalupa a mohly jsme se na ní všechny sejít ;) =D
      Na 4 dohody se rovnou vrhni -jsou to na věku nezávislé úhly pohledu na život a životní filosofii a každá věkovka si tam najde vždy vhodnou radu ;) mně to třeba strašně pomohlo ve 14ti, kdy jsme tak řešila první šílenou lásku. Nedávno jsem se v tom třeba dost našla ohledně dětí, bydlení, a otázek do budoucnosti.. takže určitě otevři co nejdřív ;)

      Vymazat
    3. Ten nejhezčí Duracell podotýkám, na tom jsme se taky shodly - jak seš pěkná :-D
      Tak šup šup ať O. neváhá a schrastí tu chaloupku, přijedu se naučit ty mýdla a vůbec obejmout Tě za ty krásná slova!
      To víš, že na tu "čtverku" vlítnu...říkáš pro každý věk? To zní dobře! :-)

      Vymazat
    4. Ten nejkrásnější králíček Duracell jakého znám :D jsem si vedle tebe připadala jak ošklivá žirafka :o)))

      Vymazat
    5. Hele Enka! Ty jsi ta nejkrásnější žirafa jakou jsem viděla a poznala...a Míša králíček...kurňa jen mě nenapadá co jsem já, asi blbá bruneta hehehe :-D

      Vymazat
    6. eMí, tak teď teda sorry, ale za tu poslední větu Tě přijedu osobně proplesknout i já!! =D

      Holky, jste na mě moc hodný, moc hezky se to poslouchá, zvlášť když mě od rána zas pálí celý ksicht, takže díky ;)

      Eni, eMka má pravdu, jsi ta nejsympatičtější a nejhezčí žirafka, kterou jsem kdy vidělaa ;) jo a oproti mně a eMce máš jednu neuvěřitelnou výhodu - pohodlně dosáhneš i do vyšších regálů s chlastem - já vždycky lezu po policích ;) =D

      Vymazat
    7. Mitsuu, já ji proplesknu, jen ji uvidím :o))))
      A s těma regálama, to je svatá pravda :D

      eMí, Ty jedna bruneto!!! Jestli ty jsi blbá, tak já jsem trpaslíček :o)))) a co jsi Ty? No to je jasné, přece britská modrá, šlechtična s šarmem, grácií a čumíkem vzhrůru k těm, co za to nestojí!! :o))

      Holky, dííík, jste zlatíčka!!! :***

      Vymazat
    8. Joooo, eMka by mohla být pokrevní příbuzná hraběte Sheldora =D

      Eni, já to říkala - a na horních regálech jsou nejlepší flašky za zvýhodněné ceny ;)

      Vymazat
  12. Moje milá, Ty už jsi za bodem nula! Super, ne že by to bylo snadné a že už bys byla "za vodou", ale se mi ulevilo a mám radost. Na mail nemám klidnou hlavu, tak aspoň tak :) pa K

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kačko moje milá - děkuju!!!! :-D....Nevadí, že nemáš na mail hlavu, stačí i krátké zprávy, ale doufám, že Ty se držíš a je Ti fajn...........Máš pravdu - Bod nula asi už pominul, teď přebrodit tu řeku !-))) Až budeš mít kapacitu, určitě se ozvi!!! papa

      Vymazat
  13. Milá eM, zrovna včera jsem na tebe myslela... Máš můj obdiv, že jsi to všechno dokázala napsat na úrovni a decentně, i přesto, že tebou určitě zmítají různé pocity a určitě taky nebylo úplně příjemné vyjít s tímhle vším na světlo. Někdy je uměním odejít včas a věřím, že to je dobrý příklad i pro tvoje dcery. Budu ráda, když zase za čas napíšeš, jak to zvládáš. Zatím se drž a když bude někdy ouvej, tak tě podržíme my tady. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Barb, to je tak krásný komentář, děkuju hrozně moc, že na mě myslíš a za velkou podporu!!!!
      Já jsem opravdu někdy hrozný introvert a v tomto si ani nedokážu představit, jak skvěle lidi zareagují na mou upřímnost...a to mě fakt dojímá....To víš, že blogem bude neustále prosakovat můj život a pomalu se učím psát i o osobně nepopulárních věcech :-D......Jsem moc vděčná, že tady je tolik super holek!!! Měj se moc krásně! :-)

      Vymazat
  14. Milá eM, ani nevíš jak moc ses s tímhle článkem trefila.. Jak moc se ti podařilo uhodit hřebíček na hlavičku.. V posledních několika měsících se toho v mém životě seběhlo tolik a utápěla jsem se v podobných myšlenkách.. Neustále jsem se snažila svůj smutek maskovat za smích a optimismus, ne vždycky to však bylo jednoduché.. Ale žiju a jdu dál..
    Chtěla bych ti toho tolik říct.. Ale nevím kde začít, nenacházím slova..
    Chci tě pochválit za odvahu a poděkovat za podporu, kterou jsi mi dala prostřednictvím tohoto článku. Ta optimistická slova, slova, co mi otevřela oči.. Přesně ta jsem zrovna teď potřebovala slyšet.. Když jsem tu seděla na posteli a přemýšlela nad celým zrušením blogu.. Protože na něj přišel někdo z mého okolí.. Někdo, kdo jsem nechtěla aby se o něm kdy dozvěděl.. Nechtěla jsem aby lidi věděli že píšu, neustále jsem chtěla být anonymní, protože.. Protože by se mi mohli smát, odsuzovat mě..
    Ale za co bych se měla stydět? Proč..?
    Pořád nějak nevím jak se vyjádřit..
    Ale.. Osho je pro mě PÁN, neskutečně inspirativní člověk co mi pomáhá žít spokojený a šťastný život, pomáhá mi jít dál s úsměvem na tváři a věřit v lepší zítřky. :)
    Chci abys věděla, že ač se téměř neznáme, už teď vím,jak moc jsme si podobné a že tě mám opravdu ráda. :) Drž se! A až ti bude nejhůř, mysli na to, že já (a spousta dalších lidí) ti věří a ví, že to všechno zvládneš. :) Přeji mnoho úsměvných dní. :*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moje milá Domi,
      moc děkuji za krásná upřímná a otevřená slova. Mě neustále dojímá, kdykoliv se objeví další skvělá duše, která dokáže nejen psát o svých věcech na svém blogu, ale také dokáže napsat klíďo někomu téměř cizímu slova podpory a sympatií, to mě naplňuje radostí a nadějí, že je spousta fajn lidí, jen třeba nejsou zrovna mně na blízku, ale tady na blogu opravdu cítím, že jsme si blízké. A je fuk, kolik nám je let, odkud jsme atd., podstatné je to, že řešíme podobné věci.
      Na jednu stranu mě mrzí, že prožíváš těžší období a máš hlavu plnou myšlenek a starostí, ale na druhou stranu jsem moc ráda,že jsem se dokopala napsat svůj článek a že přesně zapadl do Tvých myšlenek a třeba Ti pomohl - to je pro mě největší odměnou...že třeba i to moje trápení dokáže něčím pohnout..
      Děkuji moc za slova chvály.....
      Víš, tím si musí každý projít a opravdu je šumák kolik je mu let, já měla vždycky hluboce zakořeněný strach z toho, aby mě lidi neodsuzovali, nesmáli se mi, nebyli na mě zlí protože jsem jiná....bohužel to bylo ale hluboce zakořeněné především ve výchově a vůbec v celé společnosti...Vím, že tak já žít už nechci, nepotřebuji se zavděčit všem a vlastně nemá žádný smysl se ani zavděčovat těm nejbližším, protože ta odměna je opravdu vágní a relativní, jak je vidno z mého příběhu, že není nikde napsáno, že takto člověk získá lásku....
      Člověk musí příjmout sám sebe, i když zrovna nezapadá do trendy profilu a požadavků ostatních. Je to těžký boj sám se sebou a s okolím, ale pokud ho člověk nevybojuje bude se stále vracet a opakovat a opravdu Ti nepřeji, aby Ti jednou bylo 38 jako mně a zjistilas, že se díky tomuto stále točíš v kruhu.
      Ono to bude bolet trochu, všechen vývoj trochu bolí, ale právě proto, že jsi tak mladinká Ti držím všecky palce co mám, abys to zvládla a nenesla sis sebou zátěž, která Tě bude omezovat ve Tvých touhách a přáních.
      A upřímně? Ani já nikde nevytrubuju, že mám blog - což je asi možná překvapení, co. Ví, to jen moje dcery (které ho i čtou) a moje dlouholetá kamarádka, se kterou se nevídáme často a ona aspoň tak ví, co se mi třeba děje, když nejsem schopná komunikovat mailem atd (což teď občas prostě bývá).....jinak vůbec nemám zájem na tom, aby to někdo z mého blízkého okolí věděl, ale na druhou stranu, pokud si někdo spojí dvě a dvě a eM, je mi to fuk - teď už úplně, protože jsem dokázala psát o sobě a tím jsem v sobě zlomila nějaký blok...a díky blogu jsem měla možnost potkat opravdu spoustu zajímavých a skvělých lidí, které bych jinak nikdy nepoznala a třeba se pak o to víc cítila osamělá, zvlášť třeba v takové situaci. Mně blog dává hodně moc... Nevím přesně, kdo odhalil Tvůj blog, ale prostě tuším, že to asi nebyl jen spolužák nebo kamarádka....Ale pokud Ti Tvůj blog dává něco, a těší Tě, neměla by ses ho vzdávat jen proto, že se to někomu z Tvého okolí nelíbí - nepíšeš žádný sprosťárny a tak jediný argument toho druhého může být ovládat Tě....ale to se špatně posuzuje z toho, co jsi napsala. Navíc chápu, že napsat už něco tak osobního do komentáře, není žádná legranda. Určitě si dokážeš vše promyslet tak, abys dokázala uchovat si svou identitu a nešla do ostrého konfliktu s někým ve Tvém okolí a v rodině...Ovšem můj mail je v profilu, kdybys někdy chtěla a potřebovala. Neznamená to, že když mám spoustu starostí nedokážu naslouchat jiným.....jen občas neodpovím ihned !-)))
      Osho je osobnost neskutečná, jeho knih doma máme spoustu....on neustále provokuje skvělým způsobem.....mám ho moc ráda, ale je fakt že těch guru člověk potřebuje víc a právě těch ženských je pořád málo - některé věci pochopí jen žena...
      Ještě jednou děkuji za krásná slova a přeji hodně radosti a smíchu Tobě!!!!! <3

      Vymazat
  15. Má milá, vidíš, já jsem Ti říkala, že se z toho máš vypsat.. a jde Ti to parádně!!!
    Co si o tom všem myslím, to Ty moc dobře víš.. vůbec se nebojím, že bys to nezvládla s šarmem a grácií, co jsou Ti vlastní.. a kdybys náhodou někdy propadala chmurám víc, než je zdrávo, máš nás všechny a víš, kam se obrátit.. a klidně přijedu a proplesknu Tě :o)))) víš, jak to myslím :D
    Zlatíčko moje, drž se tak, jako doposud a všechno bude dobré!! :***

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moje milá, od Tebe se nechám proplesknout kdykoliv!!! :-) Ty to umíš tak krásně razantně a zároveň s láskou.
      Děkuji Ti má drahá, že si myslíš, že to zvládnu s šarmem och, to jsou krásné komplimenty - snažím se opravdu, neboj....
      A děkuju taky za podporu, žes mě povzbudila v tom abych to vypsala - tohle psaní mi jde nejhůř ze všech a jedině tlak života mě k tomu umí donutit, ale jsem ráda, že se Tvé předpoklady potvrdily - tolik super ženských pohromadě - to je fakt sen!!! <3

      Vymazat
  16. Prešla som si tým obdobím o ktorom píšeš a veľmi dobre viem pochopiť čo si cítila predtým a aj teraz...istú dobu si človek myslí, že nedokáže nič iné len prešľapovať ako paralyzovaný na mieste ale keď sa odhodlá čo len na jediný krok vpred a pocíti tú úľavu je to ako lavína....a ten pocit slobody ešte len príde a uvidíš ako potom rozkvitneš, objavíš v sebe schopnosti, ktoré si v sebe celé tie roky ,,kompromisovala" a budeš obdivovať samú seba a po čase si budeš hovoriť a ďakovať ako dobre sa ti stalo....fakt :) držím palce!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Katko díky moc za slova podpory! Tušila jsem a teď to mám potvrzené, že je mezi námi spousta silných a moudrých ženských.....přesně tak to je, jak to píšeš, prostě Ty víš....strašně se těším na to, co píšeš.... až se všechno urovná do nových kolejí -přemístí se lidi, věci rozdělí atd....V tu chvíli, kdy je člověk paralyzovaný stále, tak nedokáže ještě cítit tu radost a svobodu, teda ano ale jsou to zatím jen takové světlé chvilky - opravdu se těším, že už to nebudou jen chvilky..ale že tím bude naplněný celý můj život. Je skvělé, že jsi to samé dokázala vybojovat pro sebe a najít si to v sobě a potvrdila mi tak, že to o čem sním je možné a reálné !-) :-D

      Vymazat
  17. eMinko, myslím na Tebe! Drž se, holka! Obdivuji Tvůj nadhled a ženskou sílu a doufám, že pro Tebe budou těmi nejměkčími polštáři ;). Kdybys chtěla provětrat hlavu v hanácké metropoli, jsi vítána ;).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Evelínko děkujúúúú moc!!!!! Krásná slova opět od Tebe ke mě přiletěla a já jsem za ně strašně ráda! A moc děkuji za pozvání, toho si vážím ještě více, já jednou určitě neodolám! :-D Měj se krásně!!!!

      Vymazat
  18. Milá eM, zdravím Tě po dlouhé době i já. Ach jo, to je mi teda strašně moc líto. eM, několik měsíců jsem se tady nezastavila (což v žádném případě neznamená, že jsem si na Tebe za tu dobu nikdy nevzpomněla, Ty jsi mezi blogy mojí srdcovkou!), několik měsíců jsem se totiž nezastavila na žádných blozích. Byla jsem natolik vystresovaná, že jsem na to zkrátka neměla myšlenky a energii. No a představ si, bylo to z důvodů velmi podobných, jaké tady dnes řešíš i Ty. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, že jsem si po takové době otevřela Tvůj blog a první co čtu, je zrovna tohle. :-(
    Nechce se mi tu "veřejně" zabíhat do detailů, ale prožila jsem něco, jako píše nahoře Ellen - bojovala jsem a vyhrála, jenže někdy mám chvilky, kdy si říkám, jestli jsem opravdu vyhrála... Dosáhla jsem, čeho jsem v tu chvíli svého života dosáhnout chtěla, ale znamená to, že je to pro mě to nejlepší z dlouhodobého hlediska? Má vůbec smysl zachraňovat vztah, který už byl takovouto ranou zasažen? Když byla zasažena moje důvěra?
    Jenže to je prostě těžké. Ty máš děti už aspoň trochu odrostlejší, já tohle řešila s 4,5 letým a půlročním. No záhul.
    Obdivuju, jak jsi o tomhle tématu dokázala výborným způsobem napsat, jak jsi dokázala spoustu myšlenek pravdivě a výstižně formulovat... A je moc dobře, že na to jdeš tím správným směrem. Že nezabředáváš do negativních myšlenek. A sebe opravdu nikdy neobviňuj a nic si nevyčítej. Já si tímhle taky prošla a vlastně částečně i stále procházím. I když jsem partnera neztratila, to co se v našem vztahu přihodilo, je rána tak jako tak, i kdybychom spolu teď už zůstali až do skonání věků. Tak bych pochopitelně bývala radši měla vztah, ve kterém se nikdy nic takového nemuselo řešit. A zpočátku jsem hledala chyby především v sobě, dodnes mě ty myšlenky občas přepadají, že "kdyby bývalo tohle a tamto bylo jinak, nemuselo by to bývalo dojít takhle daleko".... Ale zase já jsem vždycky všechno dělala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, tak jak jsem to v tu danou dobu cítila a opravdu nemá smysl dělat si guláš v hlavě myšlenkami "co by kdyby".
    To je holt život - jak zaznělo i ve Tvém psaní - můžeme mu rozumět jenom pozpátku, ale žít ho musíme dopředu. Sice mnohdy nám dobře radí ti, kteří už mají něco prožito, ale ve většině případů je to bohužel tak, že zkušenost je nepřenositelná a člověk si na všechno musí přijít sám vlastními zkušenostmi a vlastními kopanci a pády...
    Hodně síly a optimismu přeju Tobě i Tvým holkám!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Janičko ahój! Píšu opožděně, holt díky tomu všemu jsem někdy ráda,že vůbec jsem a na psaní není síla....
      Byla jsem moc ráda,když jsem po dlouhé době viděla tady Tvůj komentář. Říkala jsem si, že máš spoustu starostí s dětmi a zatím Tys taky válčila s něčím podobným. To je neuvěřitelné, co se to děje...a pak příjdeš na blog a čteš můj článek....to je prostě ta synchronizace, nějak to funguje, že kolem mě je spousta lidí, co řeší úplně to samé, až si říkám, sakra to je nějaká epidemie ve vzduchu, nebo co? :-)
      Moc mě těší, že můj blog je stále Tvůj oblíbený, moc si toho vážím a veškeré energie, která ke mě přichází skrz komentáře mých milých čtenářek...
      Samozřejmě vím, že veřejně cosi komentovat není žádná sranda asi jako pro mě vypsat se veřejně se svých soukromých věcí....k dispozici je i můj email, kdybys kdykoliv chtěla nebo potřebovala :-)
      Je mi líto,že jsi musela řešit podobnou situaci a navíc v tak zranitelné době s maličkým děťátkem, kdy žena všecky své síly upíná k výchově a vypiplání dětí a potřebuje, aby měla za zády jasnou oporu a krytí. Bohužel to je život a už se mi ani radši nechce uvažovat nad tím proč to tak je. Proč otcové našich dětí mají tendence nás i své děti opouštět. Kašlu na to a už se tím nemíním drásat. Moje "výhoda" je že mám děti velké, ale jaká je to výhoda, když ty veškeré starosti padají na jednoho člověka, včetně finančních že....Výhoda je asi v tom, že děti to zvládají lépe...že už tolik nepotřebují mě a mohou vypomoct samy....Já jsem v tomto vztahu tak dlouho, že už jsem došla do stavu, kdy jsem už nemohla stejně jako ty nebo Ellen cosi zachraňovat, protože jsem jasně viděla, že jsem akorát zvíře zahnané do kouta, a že cokoliv udělám už dělám "přes svou čáru" a na to já už nemám psychické síly, já svých limitů prostě došla a myslím si že je to dobře. Cítím se vyčerpaná šíleně, prázdná....a moc dobře chápu, že žena je ta, která je schopná rodinu zachránit, to ona je ta, která to neustále tmelí, proto Tě chápu, že jsi bojovala a vyhrála. Moc Ti fandím, aby to tak bylo i z dlouhodobého hlediska - to vždycky ukáže až ten čas - ale je mi líto, že se musíš i tak prokousávat nepříjemnými věcmi, jako je ztráta základní důvěry, snad se to zas všecko časem obnoví. Někdy je i lepší opravdu, když to člověk "spraví" zajít za odborníkem, zrovna o víkendu jsme s kamarádkou vzaly obě do pusy stejné slovo "párová terapie" a tam se pokusit oboustranně posílit vztah. Bohužel já už nemůžu, my už jsme ten vztah zachraňovali několikrát....a člověk prostě nakonec i když s bolestí musí uznat, kdy je čas to všecko pustit a nechat odejít....tak aby se už lidi (a všichni zůčastnění) nezraňovali více....
      Hrozně mě mrzí právě to sebeobviňování žen, že si tím taky procházíš a jsou stále nějaké dozvuky. Taky se na to vykašli! Bohužel je to tak, že dva lidi ve vztahu to můžou vidět každý jinak a ty ze svého máš prostě pocit, žes udělala to nej, čehos byla schopná a to je vlastně odpověď na všechno.......v určitou chvíli fakt člověk musí nechat tyhle myšlenky být, jinak by se jima "ubil".....
      Je to hluboká pravda Jani, kolik je na světě klišé, a kolik moudrých lidí už všecko několikrát opakovalo, jenže právě ta zkušenost se nedá přenést, ale zas ta moudrost druhých nás může přenést přes tu dobu, kdy se cítíme pod psa, ale kopancům a pádům neunikneme nikdy no.
      Přeji Tobě také moc síly!!!!! Máš můj obdiv, drž se, ať Ti vše vychází a děti i Ty jste zdraví - to je nejdůležitější!
      Budu se zas někdy těšit na Tvé komenty. Měj se co nejlépe!

      Vymazat

Děkuji Vám všem za zastavení a že věnujete svůj čas napsání komentáře. Moc mě taková zpětná vazba těší!!

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Translate