Velká retrospektiva 2016

Přátelé,

dnešním článkem bych chtěla zahájit novou éru tohoto blogu a paradoxně začneme retrospektivou.
Je to tím, že velké změny v reálném životě se nemohou neodrazit i na mém virtuálním životě.
Když jsem rozbila svůj starý život, protože jsem necítila spojení s tím, co žiju - došlo samozřejmě k tomu, že potřebuji svůj život nově uspořádat. Mám velkou potřebu osobní integrace, pospojovat všechny ty roztříštěné úlomky v nějaké lepší smysluplnější životní puzzle.
Některé věci se dějí venku - odejdete z práce, odstěhujete se z města, rozejdete se s někým..., ale ta největší dřina, kterou nakonec musíte udělat, ta se koná uvnitř.

@emasemaluje - ale je jasný, kdo zase pobral nejvíc lajků, kam se hrabe kosmetika na Shellyho :-D

Začátek a průběh je docela šílený chaos. Ve chvílích vrcholného bláznovství se uklidňuju tím, že inteligent musí zvládnout i chaos :-D. Člověk třídí věci i myšlenky. Každou bere do ruky a kouká na ni, jestli mu slouží, jestli ji má rád, jestli si ji dál chce nést v tom životním batohu....
Detox je to docela drsný, je v tom spousta emocí, ale ten batoh už je příliš těžký na to, aby se dal pohodlně nést. A tak je třeba začít vyhazovat spoustu věcí. A hlavní touha je zjednodušit si svůj život, uklidit si svůj život tak, aby se na něj člověk podíval a řekl si - jo, to je ono - tohle jsem já.

Všichni máme spoustu rolí v životě - jsme něčí přátele, partneři, rodiče, děti, jsme zaměstnanci, máme své koníčky, své zájmy....A já si uvědomila, že mě unavuje i ta roztříštěnost, že jsem rozpolcená mezi tím, že se živím účetnictvím a přitom miluju umění, že miluju umění, tvorbu a focení, ale že taky miluju šminky a hodně mě zajímá přírodní kosmetika atd atd.
Samozřejmě tomu také ve virtuálním světě odpovídá i určitý druh "diváků"/čtenářů, sledovačů, virtuálních přátel. Někoho zajímaly fotky a šminky vůbec, někdo to má zase naopak. A já se sama nedokázala rozhodnout, co z toho je vlastně pravé. Živím se něčím jiným a zajímá mě taky něco jiného a jsou to tak protichůdné věci, že mi chvíli trvalo přijít na to, jak s tím naložit.
Měla jsem několik blogů, několik facebookových účtů, instagramových účtů podle zaměření mých koníčků.......A nikdy jsem neměla cestičku umetenou tak, že mám jeden velký koníček, nebo že se dokonce živím svým koníčkem a nic jiného už neřeším. Prostě je mi souzeno takové to hipster multikulti. Zjistila jsem tímto procesem ale jednu věc. Všechny moje role, radosti, koníčky něco spojuje dohromady. KREATIVITA!
A v podstatě je úplně jedno, kdo jsem a čím jsem, ale naprosto klíčové je být kreativní v celém mém životě. Bez toho prostě nedokážu žít.

A když jsem pochopila, co spojuje tu mou roztříštěnost jako tenká červená línie, uvědomila jsem si, že už nechci být rozpolcená ani virtuálně.
Dala jsem sama sobě povolení řešit hlubší výzvy týkající se tvoření, focení, občas tady načnout nějaké těžší téma, nebo jen tak "myslet" nahlas atd a zároveň mít i povrchnější zájmy jako jsou šminky a kosmetika vůbec.
Takže chci své virtuální účty propojit. Chci mít jeden blog, a to tento. Zde chci psát prostě o všem. Vlastně, když se tak zamyslím, vždycky to bylo mé tajné přání, jen jsem si říkala, co na to řeknou mé čtenářky. Asi se svými tématy nezavděčím všem, ale budu to muset risknout.
S tím souvisí i to, že mám už více než rok přání mít vlastní eshop, nejen pouze obchůdek na fleru, který zanikne v té vřavě handmade výrobků, a to prostředí mi není až tak blízké (kromě některých skvělých tvůrců), abych v něm chtěla nějak více pracovat. Zatím se mi nepodařilo eshop zrealizovat a nakonec jsem svoje webovky dreamdecor opět pojala jako blog a prezentaci mého portfolia. Ale nebylo to ono. Střídavě jsem psala tam, střídavě tady, a byla to příšerná schíza, to vám řeknu! To samé jsem provozovala na dvou facebookových stránkách a instagramových účtech a pomalu jsem se začala sama sebe ptát, jestli mi náhodou nehrabe. Jekyll by měl ze mě radost.

Nedá se nic dělat, já jsem jedna osoba s více zájmy a už dál se nechci schizofrenně půlit v reálném ani virtuálním světě. Proto chci časem zrušit svůj blog na dreamdecor a přestavět ho na eshop. ALE napsala jsem tam spoustu článků a nechci o ně přijít, tím pádem budu směrovat některé svoje starší články sem - a od toho ta retrospektiva.
Bude to totiž asi vtipné, když zde najdete v lednu 2017 článek, který jsem psala na dreamdecor v červnu 2016, ale může to být i na druhou stranu fajn, připomenout si některé myšlenky a události. Pro mě samotnou to totiž bude zajímavé čtení. Nemám čas číst s odstupem času svoje vlastní články a teď to udělám. A na tu vlastní zpětnou vazbu jsem docela zvědavá. Stejně jako na tu vaši.
A tak nějak doufám, že vás tímto postupem moc neotrávím, ale naopak, že budete rádi, že tady budou články mnohem častěji než jste poslední dobou zvyklí a budete mít příležitost si je přečíst znovu anebo i poprvé, pokud jste je ještě nečetli.
Protože musím říct, že tento blog je pro mě největší srdcovka. Díky němu jsem potkala spoustu z vás osobně a stali jsme se přáteli a s těmi, které jsem neměla příležitost potkat se osobně se setkávám tady a jsem za to strašně ráda.
Tento blog už dávno není jen nějaká zábava, která mě přejde a to jsem také při svém životním detoxu zjistila. Tento blog v mém životním batohu zůstane a já budu moc ráda, když vy tady zůstanete se mnou.

Těším se na vás a přeji vám fajn dny v novém roce!

Napište mi jak to máte vy, se svými rolemi a koníčky. Připadáte si schizofrenní, nebo máte TEN jeden jediný?  A podle čeho si vybíráte blogy, které budete číst?

Životní detox místo vánočního úklidu

Milé čtenářky a přítelkyně.

moc vás zdravím v tento předvánoční čas.
Ráda bych vám zase napsala pár řádek, abych zachovala určitou kontinuitu tady na blogu, byť je tedy velice nepravidelná. Naposledy jsem napsala úvahu o změnách v životě a od té doby ty změny žiju, a tím pádem nezvládám o nich psát. Většinou člověk dokáže o něčem psát a mluvit jakmile na chviličku poodstoupí z osobního dění. A to je právě to, o co se teď pokouším a první co mě v té chvíli napadá je napsat vám o tom.

Jak asi někteří už víte z instagramu, kde jsem to jen tak mimochodem zmínila, píšu teď už i jinde a i díky tomu nemám tolik kapacity na moje osobní vypisování zde. Přesto se toho nechci vzdát, protože zde nacházím vás. Vždycky jsem chtěla psát pro někoho, byť mně samotné psaní pomáhá třídit si myšlenky.
Nějak poslední dobou postrádám na zdejších blozích ten přesah. Většina bloggerek svůj blog píše jako svůj deníček - co jsem si koupila, kde jsem cestovala, jaké jsou novinky v obchodech. Upřímně, mě tohle nijak neinspiruje. Hledám něco víc a většinou to něco "víc" než jen subjektivní popisky něčího života (převážně konzumního rázu) nacházím spíše na zahraničních blozích než českých....České výjimky a pár jich je, potvrzují pravidlo.
Možná asi všichni spíš žijeme než píšeme a nás pisálků je vlastně jen pár. Já jsem totiž zjistila překvapivě, že opravdu jsem pisálek - tj člověk, který rád píše. :-)
Myslela jsem si, že ráda maluju, fotím, tvořím, ale ejhle já jsem snad i grafoman nebo co. Nechtějte vidět, kolik jsem doma našla deníků při detoxu domácnosti,  - Tušila jsem sice, že nějaké deníky mám, ale že jsem až takový pisálek :-)))
No a tak jsem začala psát na objednávku články pro Magazín Biooo. Mám téma a musím vymyslet příběh, podat užitečné informace čtivou formou a nebýt subjektivní, ale zároveň nějak propašovat do článků i tu svou agendu. A je to někdy fakt těžké takhle psát. Sedím u prázdného dokumentu a zírám, dokud mě nezačnou napadat nějaké smysluplné myšlenky. Je to svým způsobem výzva, a přesto mě i tenhle způsob psaní baví. Oproti tomu psaní mého osobního blogu je jiné. Píšu ho z přetlaku a proto, že chci s vámi komunikovat. Napsat něco hezkého, užitečného, něco kritického, něco k zamyšlení, vyprovokovat diskuzi, poslechnout si vaše příběhy a argumenty. A to mi nic nemůže nahradit.

Nicméně život mě teď zaměstnává opravdu hodně. Ale nesvádějme to na život. Já jsem si to vybrala. Já si vybrala to, že svůj život naprosto převrátím naruby. Já rozhodla, že akutně potřebuju změnu na všech frontách. Začátkem listopadu jsem se rozhodla po měsíci depresí konečně rozmetat všechny své pseudojistoty na prach. Třísknout do těch změn, o kterých jsem psala v posledním článku, ve kterém jste mi i vy psali tak krásně a otevřeně své pocity a příběhy....A já se v nich viděla.

A pak byl čas nepsat, ale začít to uskutečňovat. A úplně nejtěžší bylo se rozhodnout!
Proto ty deprese. Musela jsem skočit úplně sama, a přitom jsem nevěděla kam skáču. Musela jsem důvěřovat jenom sobě a tomu pocitu, který ve mě řval, že takhle už to dál nejde, že už prostě takhle nemůžu. Žádný tichý hlásek, byl to řev z hlubin mé bytosti. Protože ty tiché hlásky jsem léta neposlouchala, tak poněkud zvýšily volume a apelovaly na mě, ať sakra hejbnu tou prdelí, jestli nechci chcípnout v téhle ospalé díře. Jo, nějak takhle zněla ta formulace.....hlas mé intuice. Zcela iracionální rozhodnutí pro přihlížející zvenku, zcela pochopitelné a zapadající do žívotní mozaiky pro mě.

No tak jo, všechno zboříme a uvidíme. A tak jsem se rozhodla. Rozhodla jsem se odstěhovat mnohem dřív než jsem plánovala původně, rozhodla jsem se dát výpověď v práci. Rozhodla jsem se nemít nějaký čas žádný vztah. A dokonce jsem se nakonec rozhodla vzít si mateřskou dovolenou. Což bude znít vtipně - protože jak známo termín mateřská dovolená je, když se vám narodí děti. No jasně, je to děsně relaxační....úplná dovka na Kanárech. A mně se žádné nové děti nenarodily...
Prostě nějaký čas bude jedno mé dítě žít s otcem, druhé dítě je už plnoleté a žije už třetí rok na intru v jiném městě, takže já vlastně teď budu něco jako víkendová máma....
Ať vám to zní jakkoliv šíleně, pravdou je, že kdybych toto neudělala asi bych zešílela. Zjistila jsem, že nejsem natolik otrlá, abych dokázala žít v limbu. Nedokážu se smířit se vztahem, který mi nevyhovuje, s prací která mě ubíjí, s městem, které mě uvádí do hypnotického spánku a nedokážu už mít dostatek sebeobětování pro vlastní děti jako matka samoživitelka. Okej, neházejte šutrem, nejsem krkavčí máma - nestrkám je do děcáků, budou v dobrých rukách a není jim pět, ale patnáct a osmnáct a chce to být dospělé často za každou cenu.....Navíc prostě nechci, aby děti měly nešťastnou mámu. Vím totiž, jaké to je - měla jsem a pořád mám sama nešťastnou mámu, která s tím bohužel vůbec nic nedělá......Protože jestli děti mají mít svou mámu živou a zdravou, je třeba aby i máma uměla říct: teď potřebuju udělat tohle, abych byla šťastná, živá a zdravá. A neznamená to, že vás nemiluju, naopak! A to je jediný příklad, který svým skoro dospělým holkám můžu dát. Protože vychovávat už je nemá smysl - stejně si nedají ve svým věku říct......

A víte co je nejlepší? Pochopila jsem až teď, že když nic nežádáte nic nedostanete. Já blbá pro sebe nikdy nic nechtěla, a tak jsem se pořád divila, že mi taky nikdo nic nedá, zatímco já padám na hubu vyčerpáním. Tak teď jsem začala chtít - a dějou se panečku věci.
Lidi, od kterých byste nečekali žádnou odezvu spíš klacky pod nohama, vám najednou pomáhají, lidi od kterých jste čekali lásku, vás ignorují nebo vyčítají nebo ponižují...
OK. Je dobrý vědět, s kým máme tu čest a většinou to zjistíme právě v klíčových obdobích - na životní křižovatce. Jsou lidi, kteří jsou oporou a jsou lidi, kteří.....už v mém životě nemají co dělat - protože čekali jen oporu ode mě a na oplátku mi nedali nic.
Jasně děti se do toho nepočítají, a ta mateřská dovolená je defakto výsledek určité logistiky výhodné pro všechny zúčastněné. Ale je prima si říkat, že jdu na dovolenou.
Jak hodně daleko má tohle všechno do dovolené, je asi přemýšlivým duším jasné. V tuto chvíli se několikáté ráno probouzím vyčerpaná a to je stav, který se mi nelíbí a je důsledek všech těch změn. A to vám nikdo v motivačním citátu na facebooku nenapíše.
Já vám nebudu lhát ani vás falešně motivovat - jdu si splnit svůj sen, ale až si ho splním, budu vědět, že jsem se nadřela jak kůň a padala nesčetněkrát na hubu, brečela únavou a udělala na cestě spoustu chyb, protože v tu danou chvíli jsem to neuměla jinak a líp. A až po bitvě budu generál. :-)
Momentálně žádný duhy a jednorožci nepobíhají kolem, když jdu za svým snem. I když jednou jsem jela ve vlaku směr můj sen a fakt byla duha. Nekecám. Bylo to minulé pondělí :-)
No a teď jsem si právě dala na chvíli "oraz". Konečně dopřeju sobě i mé lehce vystresované malé rodince klidný vánoční čas, abychom se mohly vydýchat v poločase, nabrat síly a skočit v novém roce po hlavě do změn.
Mám za tu dobu pocit, že jsem ušla tisíce kilometrů a přitom uplynuly jenom dva měsíce. Pravdou ale je, že fyzicky jsem ujela doslova nějakou tu tisícovku kilometrů. Protože se budu stěhovat přes půl republiky - nejsem žádnej troškař, když už snít tak pořádně, že jo.
No a s tím souvisí to, že neuklízím před vánoci, ale rovnou vyklízím a balím svou domácnost, že nestíhám péct a kupovat dárky a toužit po kosmetice, protože jsem utahaná jak blázen a nejraději ze všeho teď spím :-))
Ale nějak se na ty poslední vánoce v místě, kde jsem vychovala své děti a žila celých 18 let těším. Mají zvláštní příchuť - něco končí, kruh se uzavírá a něco nového začne a já se těším na celé to dobrodrůžo, protože mám zase konečně pocit, že žiju. A to je víc než všechno zlato a drahé kamení z Pandořiny skříňky, a Nars a UD a (odpusť mi bože) Hermés.......
Ale bez těch tretek by ten život byl nějak míň třpytivý nebo co. Takže ono to zas přijde a já vám tu zase něco nafotím.
 Ale teď se jdu naladit na osobní vánoce s mými dětmi a vám přeji ty nejhezčí vánoce, jaké můžete mít - to znamená, ať jste šťastní, zdraví, ať jste tam, kde chcete být a s kým chcete být a on ať chce být s vámi, ať vás baví vaše práce a máte skvělé přátele.....A jestli něco nechcete, tak ať máte sílu to změnit.
A já zas někdy napíšu, jak tu jízdu na horské dráze zvané život snáším :-)
Napište mi, jaké letos plánujete vánoce, jestli se něco mění nebo budou klidně plout v tradiční stopě...

Krásné vánoce vám všem!!!
Vaše eM

Kdy je správná doba změnit život?

Milé čtenářky,

dneska to bude takové zamyšlení o životě a změnách  (inspirováno mým vlastním životem :-).

Často se říká, že změna je život. Tohle rčení je snad staré jako lidstvo samo, a přesto možná nechápeme, jaká hloubka se v tomto sousloví skrývá. Bojíme se do té hloubky ponořit.
Bojíme se změn, bojíme se udělat TEN krok a přitom nechápeme, že změny jsou podstatou života.

Čím to je?  Raději se držíme svých ověřených pseudojistot, i když nám škodí? Nevíme, co chceme? Nejsme si jistí, jestli je ta správná doba?
Jednoduchá odpověď by asi zněla, že správná doba je vždycky, ale kéž by byl život tak jednoduchý a dal se vyjádřit jednou motivační větou.
Jsme lidé komplikovaní a máme komplikované vazby - na lidi, zvířata, místa, na práci, na věci, komplikované dětství, životy..... A status quo či pobyt v komfortní zóně je přece tak komfortní a zdánlivě nekomplikovaný.

Kdy člověk zjistí, že je nejvyšší čas udělat ve svém komfortně zaběhlém životě změnu?
Mám jednoduchou odpověď, která je tím základním klíčem, který otevře přímo vrata dalších otázek a posléze i skutků. Tím klíčem je pocit štěstí či spokojenosti, chcete-li.
 Správná doba na změnu je, když už nejste dlouho šťastní. Unavuje vás práce, vztah, místo kde žijete....prostě jste stále unavení, ploužíte se životem bez zjevné motivace a vášně, den za dnem vás ubíjí rutina, ze které nejste schopni vyskočit. Nacházíte sice maličká světýlka, která vás na chvíli dobijí, třeba ve svých koníčcích nebo u svých přátel, ale ta nešťastná a nemilovaná rutina ty baterky zase brzy vybije.
Je někdy až neuvěřitelné, jak člověk dokáže sám před sebou skrývat vlastní pocit nešťastnosti. Člověk taky hodně vydrží v naivní víře, že se třeba něco změní samo anebo si říkáme, že takhle to není přece úplně nejhorší, jiní se mají i hůř.

Rutina není špatná. Takový ten řád a režim naopak může každodenní běh věcí usnadňovat, ale musíte mít pocit, že to má smysl, že váš život nežijete na autopilota. Já nepatřím mezi lidi, co si stěžují, litují se, nadávají na osud či hledají chyby ve všech jenom ne v sobě.... Vždycky koukám se svým životem něco udělat sama, přesto je to občas stylem tápání potmě k vypínači světla. A to štěstí není kousek zlaté cihličky, která leží na ulici a čeká až o ni zakopnu - štěstí není něco fatálního, nedosažitelného, muška jenom zlatá - štěstí je pro mě chůze s otevřenýma očima po ulici, kterou mám ráda. Po ulici jménem život. A musí mě ta samotná chůze prostě bavit, byť občas zakopnu.

Jenže, jak jsem napsala výše, naše životy jsou směsí všech možných vazeb, a není vždycky jednoduché rozplést tu síť, která člověka škrtí. To podstatné ale je,  nejdříve si uvědomit, jak na tom jsme.
I já jsem si musela položit tu horkou otázku, jestli jsem šťastná a před více než dvěma roky jsem zjistila, že šťastná nejsem. Upřímně, většinou člověk nemá vždycky tolik odvahy zeptat se sám sebe na rovinu. Ač se snažím být odvážná, a musela jsem nejednou odvahu v životě prokázat, tak přesto tahle otázka na tělo není příjemná. Pokud nejste šťastni raději to ani nechcete vědět. Většinou jste donuceni sami sebe se zeptat, když se nějaká okolnost vašeho života nahne přes okraj a vy už té otázce prostě uhnout nemůžete.

U mě to začalo koncem mého dlouhodobého partnerství a manželství. Moje motivace mít spokojenou rodinu byla enormní, dala jsem tomu všechno, přesto jsem nebyla schopna dosáhnout na ten cíl. Šťastnou rodinu nevytvoříte, když nejste šťastní. S partnerem nám to nějak nešlo - přehlížela jsem spoustu věcí a indícií a viděla pouze ten cíl...., abych nakonec zůstala po všech těch snahám vyčerpaná a opuštěna. Dneska už se necítím opuštěna, dneska to jednoznačně vidím jako zcela jasný důsledek toho, kdy dva lidé uvízli na mělčině svého vztahu a už nevěděli jak dál, byť měli hypotéku a dvě děti, kočky atd....

Po tomhle konci jednoho vztahu a rozpadu rodiny, jsem se začala pozvolna osvobozovat ve své hlavě od všech "měla bych" a "někdo jiný chtěl"...
Měla jsem pocit, že svůj život už dávno neřídím, že se děje nějakou danou rutinou samospádem bez ohledu na má přání či pocity. A těžko můžeme čekat od ostatních, že budou brát ohled na naše city, když to neděláme ani my sami.
Když jsem si položila palčivou otázku, jestli jsem šťastná, musela jsem popravdě odpovědět, že ne. A řeknu vám, když zjistíte, že nejste šťastní, máte tendenci jít ven a hledat to štěstí tam - v novém vztahu, v novém kabátě či lodičkách nebo v kvantu kosmetiky...
V první fázi víte, že jste nešťastní a nevíte, co s tím - máte hypotéku, dvě děti, tři kočky, a malý plat a malé výživné a motáte se mimo kruh, z kterého vás vyhodili, cítíte se ztracení, vykolejení, cítíte se jako někdo, kdo selhal, prohrál.
Dnes už vím, že tyto pocity jsou velice dočasné, pokud se v nich sami nebudeme utápět. Jednoho dne je nutné opravdu vyjít ven, ale ven z toho nešťastného kruhu vlastní mysli. Je třeba jít a něco udělat. Udělat sama sebe šťastnou. Nečekat až vás někdo či něco udělá šťastnou.
A pak teprve začne ta správná prča. Protože když vy uděláte první krok, vesmír vás okamžitě nasměruje kudy dělat další kroky. Dobře nemusíme tomu říkat vesmír, ale můžeme použít racionálnější formu -  zákon akce a reakce.
Ale bacha, pořád je třeba si dělat v sobě pořádek, byť za pochodu. Najít ta svá přání, samu sebe - každé přání a motivaci vzít do rukou ohledat to, jestli je to vaše přání či jste ho někde našli ležet nebo dostali, ani nevíte od koho, nebo vás to prostě naučila máma nebo školka a škola.....
To, co opravdu chcete, neleží venku, není to závislé na ostatních lidech. (Což ovšem neznamená, že se musíte uzavřít do jeskyně a být vlčice samotářka). I když, nebudu vám lhát, jednoduché to není, je to kapánek osamělé období, a hlavně chce to spoustu spoustu odvahy klást jednu nohu přes druhou. Ale jde to. Pokud máte dobrou záchytnou síť, jde to mnohem líp. Přátele vás nenechají padnout a vy maximálně jen zakopnete, abyste si uvědomili, že jste třeba šli příliš rychle anebo jste si nevšimli překážky na nové cestě anebo vás dohonil prostě duch minulosti a zkouší vaše reakce...Všecko je v pořádku, důležité je vždycky zas oklepat kolena a znovu vstát a jít.

A tenhle příběh vám tady budu postupně psát. Protože já už jsem došla do té fáze, kdy zbytečně neplácám motivační články, jdu po nové cestě, dávám si bacha na nohy a už vím, kam chci dojít, i když občas zakopávám sama o sebe, o své démony či jiné lidi....Není divu, nejdu po vydlážděné promenádě. Svoji cestu si dláždím sama a občas u toho taky pěkně nadávám jako dlaždič (a taky řvu, vztekám se a brečím a směju se).
A víte co? Přestože mám pořád hypotéku a dvě děti a tři kočky a malej plat - plánuju bláznivou změnu v životě a to především a hlavně kvůli sobě. Protože to sama sobě dlužím. A tak nějak doufám, že ten vesmír bude nápomocen.
A jestli je správný čas? Spočítala jsem si svoje možnosti a zjistila jsem s ohledem na mé závazky, že ten správný čas nastane už brzy.....
A nikdy není pozdě... a vůbec někdy je lepší pozdě nežli později :-))))

Co Vy, jste šťastní a kladete si tuto kontrolní otázku? Máte pocit, že jste dozráli do určitých změn? Nebo už jste prošli nějakými velkými či malými změnami poslední dobou?
Napište mi, jestli chcete, své osobní příběhy či postřehy.

A další otázka pro vás - máte rádi takové povídací články o mé cestě životem?
Budu ráda, když mi napíšete do komentářů.
PS:
Občas píšu takové kecací články i na svůj web dreamdecor Třeba si můžete přečíst můj článek o výzvách ZDE, který tomuto předcházel a řekla bych, že s ním i souvisí, když pominu čistě tvůrčí téma focení. Napsala jsem ho v lednu a je na čase ty výzvy zase shrnout a updatovat.

Děkuji vám za pozornost a přeji vám, abyste se na své cestě životem cítili opravdu šťastní, protože si to prostě zasloužíte a žádný jiný důvod není třeba. Hawk!

Mějte se hezky a zase příště! Vaše eM

Podzimní blues

Zdravím Vás přátelé v těchto podzimní dnech!

Každý rok si říkám, že ten přechod z léta na podzim zvládnu líp a houbeles.
Přemýšlím, jak je to možné, že mě podzim vždycky překvapí ze zálohy. Asi je to tím, že do poslední chvíle tak lpím na létě, že si nechci myšlenku na přicházející podzim připustit. No to asi není úplně nejlepší přístup, co - aneb pštrosí styl života :-). Strčíme hlavu do písku a budeme dělat "jakože to není". Většinou čelím realitě statečně, ale realitě nadcházející doby temna a chladu asi ještě pořád neumím čelit preventivně. Na jednu stranu mám hrozně ráda tu podzimní barevnost a měkké světlo, na druhou stranu špatně snáším tu druhou temnější část podzimu a následnou zimu.....

Všimli jste si taky, že měsíc září je měsícem velkých změn a nových začátků?
Já si vždycky myslela, že je to leden - nový rok, nový začátek, ale opět houbeles.
Já už sice dávno nechodím do školy, ale moje děti ano, a tak se to chtě nechtě dotýká i mě.
Rodič má těch domácích úkolů najednou zase víc a všechen ten stres a přechod z dovolenkového módu do sychravé reality udělá své. Není to jen začátkem nového školního roku, je to ňák ve vzduchu nebo co - kromě virů a angín......
Já si teda na začátek nového období pořídila jednu virózu a bolest zubů (vše léčeno naprosto špatně - za pochodu), přesto se nemíním těm podzimním chmurám vzdát bez boje, to ani náhodou.
Jdu do toho barvami, kosmetikou a jídlem (jak jinak). Pojďte do toho se mnou a mrkněte, čím si ten začínající podzim vylepšuju, třeba tady najdete inspiraci pro sebe anebo si připomenete vaše vlastní oblíbené záležitosti.
Ale předtím než začnu s fotkami, chci zmínit ještě jeden způsob, jak člověk může bojovat proti nepřízni bohů (někdy si říkám, jak je ten člověk zoufale závislý na počasí - zviřatko :-).
Není to jen ta práce "na povrchu" ale i zevnitř. Je dobré mít plány a vize, sny a přání - něco, co si můžete sami režírovat.....,Plánovat nemusíme jen velké věci, ale i ty malé drobné radosti, jako setkání s přáteli a objevování nových věcí a míst. Pak člověk nemá k tomu blbému počasí navíc ještě pocit, že hraje v blbém filmu jen komparz.
S Enkou jsme se nedávno zamýšlely, při jednom z našich dlouhých meziměstských hovorů (což je další věc, která mi zpříjemňuje nejen podzim, ale jakékoliv období), že asi oprášíme metodu pozitivismu v boji proti melancholickému podzimu a zimě: to je psát si pár pozitivních věcí každý den. Ono to totiž fakt funguje, jak jsme si to vyzkoušely loni na facebooku při nějaké řetězovce. Asi si na to vyhradím další deníček (mám jich totiž málo :-))) Co říkáte?
Je třeba snít, ale zároveň pro své štěstí i něco udělat. Připadá mi, že v září se tohle všechno více zhmotňuje a člověk si vůbec lépe uvědomuje, co by chtěl.
Pro mě osobně je září klíčové, protože přestávám snít o tom, co by chtěla ve svém životě změnit, ale začínám podnikat první kroky vstříc reálné změně - a teda bude to fičák, chci změnit totiž skoro všechno.
Nechám si pár milovaných přátel, děti a kočky a našich pět "švestek" a jinak nezůstane kámen na kameni.
Držte mi pěsti, ať se to povede a já vám přeji moc hezký podzim a těším se, že ho tady budeme trávit spolu, protože blog je jedna z těch fajn věcí, které si nechám taky.....

 Polívka je grunt a základ podzimu, takže když na nás přišly viry a bacily, potáhla jsem čtyři hodiny na sporáku pořádný hovězí vývar, pro zpestření jsme si vývar daly s čínskými nudlemi

Na podzim sahám po rakytníku a do dm drogerie chodím na rakytníkový čaj od Apotheke, 

a objevila jsem teď novinku hřejivý zázvor s rakytníkem, kterou jsem musela hned vyzkoušet

Rakytník musí být i v přesnídávce :-), opět z dm drogerie, tyhle přesnídávky jsme si oblíbili doma všichni....jak vidíte níže

 No, akorát Amy nešla po přesnídávce, ale po cukrářském piškotu, které zbožňuje, systematicky mi narušovala focení pro tento článek až to vyvrcholilo krádeží piškotu, která se nepovedla, protože sklenička i s piškotem spadla....no koše, který byl hned u stolu

A po téhle stórce ze zákulísí focení byla Amy vykázána z pokoje :-D

Jistě jste očekávaly nějaké ty barvy na nehty, že jo - nemůžou  u mě chybět

Zde moji top podzimní oblíbenci:

Zleva: Loreal Royal Orchid, Loreal Flashing Lilac, Revlon Bold Sangria, Loreal Freida, 

Barry M modrý Supersonic a Barry M Red Wine a nádherná novinka od Trend It Up č. 260

Trend It Up je zbrusu nová značka rakouské provenience v naší dm drogerii, tak jsem si řekla, že to prubnu, páč co je rakouské potažmo německé většinou nemůže být úplně špatné, nastudovala jsem i přiložené složení a žádné hrůzy v těch lacích nemají.....

A protože v nabídce měli opravdu nádhernou modrozelenou, kterou byste u jiných značek v drogešce marně hledali...a já ji chtěla na podzim....

Cena naprosto luxusní kolem třiceti korun, kvalitou převálcuje v klidu Essence, protože lak se příjemně lakuje, schne rychle a vydržel mi na nehtech tři dny bez oprýskání, pouze jak vidíte na fotce ubýval od konečků. 

Až budu mít roupy, půjdu opět do téhle značky, malá hranatá lahvička je taky rozkošná.....

Touhle barvou na nehtech jsem uvítala první podzimní den....

Podzimní miláčci....

Vytáhla jsem taky moje oblíbené podzimní barvy, mám poslední dobou ráda kontrast různých fialových a mauve odstínů v kombinaci se zlatou či jinými teplými doplňkovými barvami

Takže se tady mísí NYX, Chanel, MAC, Loreal a Loreal a Maybelline color tattoo s Artdeco

a do toho krásně ladí Plum Pop, ne? !-)

Mám pár top rtěnek, které nosím vesměs celoročně a tak nemůžou chybět ani na podzim:

Růžový lesk Rouge Bunny Rouge Smother me with kisses, různé odstíny mauve - jak jinak - od Loreal Mauve Cherie, Maybelline Mauve Mania, MAC Plumful, a taky nesmrtelná  Berry Smoothie od Revlonu anebo Latino od Rimmel

Tvářenky nemůžou absolutně chybět bez nich bych na podzim vypadala obzvlášť jako zombie.

Nejoblíbenější: Loreal Candy Cane Pink, Bourjois Lilas d´Or a Lavera Plum Blossom

A ke slovu se dostává na podzim pan L´Artisan Parfumeur se svou esencí Caligna,

jako má pan Shakespeare svou Zimní pohádku, tak já mám tuhle podzimní pohádku od pana L´Artisana. 

Zamilovala jsem se do ní totiž loni na podzim v lese, ehm...evokuje mi vůni pryskyřice, kterou jsem fotila v tuhle dobu v bučinách u Prahy. 

A není snad ideální nacpat příjemné vzpomínky do krásné voňavé lahvičky?

Mou hlavní podzimní terapii jste mohly už vidět na instagramu -  kabelka Therapy London...:-),

kterou jsem si dovezla, jak jinak, z Londýna

A mým oblíbeným podzimním outfitem se s vámi loučím.

Doufám, že se vám tohle podzimní blues líbilo a budu ráda, když mi napíšete, co na podzim nejraději nosíte, děláte či papáte vy.....

Krásný podzim vám přeje eM!

Já, #méšminkovacíjá a Ema :-)

Hezký den!

Na instagramu teď fičí docela prima tag, který začala Teta z Prahy jak na svém blogu, tak i na svém instagramovém profilu. 

Hodně se mi zalíbilo, co na sebe ostatní kočky práskly - jak vnímají make-up a svoji make-up mánii, co mají rády a co ne. 

Člověk se často ztotožní s většinou odpovědí, ale řekla jsem si, že i tak zkusím přispět svou troškou do mlýna a  napíšu vlastní verzi. 

Budu ráda, když se vám bude tag líbit a třeba se na dané téma vyjádříte taky.

Vlastně mi to zase nějak zapadlo do myšlenkového proudu, když každý den na instagramu píšu, co jsem si ten den nandala na obličej nebo na nehty, a co mě k tomu vedlo #storyofmymakeup.

Co tedy pro mě make-up znamená a jaké je mé šminkovací já?

#no filter, protože v životě taky žádný filtry nejsou - leda ve vysavači :-D

O kosmetice jsem začala psát blog, takže mě zajímá hodně a vlastně díky tomuhle zájmu jsem potkala spoustu stejně "ztřeštěných" ženských, píšu ztřeštěných, ale často jsou to velice inteligentní krásné ženy a silné osobnosti akorát mají plná šuplata a skříně malovátek (lepší než kostlivci, že jo), s kterými tohle můžu sdílet a nepřipadám jim divná a dokonce ani povrchní.

I když teda primárně a zásadně je pro mě nejdůležitější péče, tak dekorativku nemůžu nikdy pominout. Ale alfou a omegou mého šminkjá je prostě péče, není mi dvacet a není mi už ani třicet, a stále si myslím, že správná péče je základ, nikoliv maskování špatné péče makeupem - tohle myslím není hlavní náplň make-upu. Tluču to do hlavy už i svým teenage dětem, které mě zatím celkem slušně ignorujou :-D, ale jednou to pochopí, doufám....

Makeup je pro mě v prvé řadě zábava, jaksi naprosto koresponduje s mým výtvarným a kreativním já, protože barvičky prostě miluju a miluju malovat si je na sebe :-D. Nevidím v tom velký rozdíl, ono je umění namalovat se hezky a vždyť existují make-up artisti, že jo. I když ti už žonglují poněkud v jiných sférách než já.

Make-up je pro mě způsob, jak vyjádřit svou osobnost na první pohled, pěkně na povrchu a nebudem si hernajs furt namlouvat, že lidi posuzujou sebe navzájem podle charakteru, #kecyvkleci - prvotní a vizuální dojem byl a je a bude důležitý, ale neměl by být důležitější než ta osobnost, že jo. Po delším ohledání člověk zjistí díry v make-upu i v tom charakteru, ale to chce vždycky čas.

ALE nevyužívám make-up, abych si na obličej namalovala jiný ksicht.

Neskutečně mě baví, dávat si každý den jiné stíny a jinou rtěnku a někdy se na to i úplně vykašlat (nomakeup day o víkendech). Nálada a inspirace je v tom klíčová.

Co třeba vůbec neumím je používat pigmenty, pouze ty lisované od Loreal, taky nevlastním žádné oční linky - neumím, vzdala jsem to, a taky třeba nekonturuju tváře.....

Holt nejlepší paletka je ta, kterou si namíchám sama :-)

Obočí upravuju jen vyjímečně, když se mi chce a mám čas, což většinou nemám (pouze vytrhávám nadbytečné chloupky). Mám jednu dokonalou tužku na obočí Rimmel i štěteček a hřebínek, ale jsem líná...Ale dlouho jsem nemohla najít tu pravou tužku správného odstínu pro mé obočí a většina nejrůznějších kitů mi prostě nevyhovuje, jediná dokonalá je od Rimmel Taupe anebo stíny Hazel me not od Essence, nicméně když obočí zvýrazním víc dělá mi to tvrdý výraz v obličeji, obzvlášť když dost maluji oči a rty - takže na obočí prostě kašlu. Hlavně se mi nelíbí na jiných přehnaně upravené a vybarvené obočí, které bije do očí (och, rým! :-) a holky co vypadaj jak omalovánky...#russianstyle

Make-up samo není jen o té "filozofii" a výtvarnu. Je i ryze praktický - ráda podtrhnu a zvýrazním, co je na mě hezké (očička a rty) a potlačím nedokonalosti, barevné disbalance, únavu a nevyspání, maličko věk atd.....Ale některý chyby nesmaže ani sebelepší korektor či make up, pokud nechci vypadat jako vosková figurína ale živá ženská...- třeba ty tuny pih a občas už i pigmentová skvrna, jizva po neštovicích na čele, atd atd......Ovšem tyhle detaily fakt už neřeším, páč v rámci celku zaniknou a já přilákám pozornost jinam - třeba na ultra rudé rty, že.

produkty použité na stylizovaném autoportrétu výše..

Někdy mám chuť a potřebu více make-upu a někdy méně, momentální nálada je v tom klíčová.
 Ale spolehlivě mě vyděsí mladé dívky s nánosy na svém mladém a svěžím obličeji (svěží to už holt s kilem makeupu není). Nemají to zapotřebí, a ty starší dámy už vůbec ne, jsou ještě děsivější....

Miluju tvářenky, bronzery a hledám dokonalá rozjasňovadla, ale dokáží mě taky vyděsit intenzivní pruhy na lícních kostech žen a dívek - jakože tvářenka a blýskající se obličej....

Nedávno jsem na instagramu zahlédla u mého oblíbeného slovenského primitivního hatera Demotivácia fajn hlášku.
Zhubni 2 kilá za minutu, sundej si make-up :-DDD Trefné!!!

To, že mě makeup a kosmetika baví a píšu o nich neznamená, že je nadužívám.

Nepřežírám se, vychutnávám :-)

Pravdou taky je, že jsem si uvědomila časem jednu věc, nadměrnými nákupy kosmetiky si člověk něco kompenzuje, nějakou vnitřní prázdnotu, něco, co mu v životě chybí.
Měla jsem období, kdy jsem bezhlavě syslila a rozklíčovala to až později - žila jsem v nešťastném vztahu s mým exmanželem.
Nemusí to být často ani tak fatální, ale každý by měl být k sobě upřímný..., často řešíme frustrace a smutky nákupy a ekonomika zkvétá, ale líbí se mi, že jsem tu upřímnost na instagramu zahlédla. Jedna věc je zábava a koníček a jedna věc je obsesivní hromadění, zaplňování černé díry, kterou nemůžeme nikdy vyplnit ničím hmotným...

Na druhé straně pravdou je, že nákupem kosmetiky si prostě ženská udělá radost  - a fakt hlavně sama sobě, šminky vám partner nesní, ani si je nepučí (o dětech pomlčíme). Je to jenom vaše! A tím také dáváme najevo, že se máme rády a rády o sebe pečujeme a chceme být i sobecké v tom zdravém slova smyslu.
A těžko můžeme žít životy jen od výplaty k výplatě a platit jen složenky....
Holt, ono pořád platí, že všeho moc škodí, ale je na každém, kde si tu míru najde.

Já už nehromadím, teda těžko se v tom někdy ta osobní míra hledá, pro obyčejné mudly toho mám strašně moc, ale já se snažím,  v rámci mého nadšení pro kosmetiku, nekupovat kdejakou blbost, limitku a co se mrskne v síti. Každopádně se ale snažím všechno ze svého kosmetického šuplete používat, a pokud něco nevyhovuje a jen to tam leží, šup s tím z domu - protože kontrolní otázka zní: kolik šminek se dá vymalovat na jeden gesicht?? :-DDDD

Je to moc nebo málo? Těžko říct. Prostě miluju lip buttery a pastelky

Svou "sbírku" už spíš doplňuji, tzn. kupuji si věci, odstíny které nemám, které mě zaujmou, kupuji, co se osvědčilo, co jsem si zamilovala, speciální investice jsou pro mě vůně, kdy si kupuju smyslový zážitek....

L´Artisan Caligna, Hermes Un Jardin Sur le Nil, Hermes Pamplemousse Rose

- no jo žádná láce, ale krásný zážitek za který mi není líto dát těžce uškudlené prachy...

Volím taktiku odměn - z wishlistu, který rozumně podrobuji testu časem, tzn. něco mě nadchne na YT nebo u kamarádky a chci to!
Ale když vidím v ajfounu můj sálodlouhý wishlist, tak si řeknu, hm ale radši bych chtěla tohle než tamto a tohle přece vlastně teď nepotřebuji...a neustále si ty prioritky přerovnávám. 

Já totiž nemám velký kosmetický rozpočet no. 

Pořád platí, že mnohem více peněz jsem ochotna vložit čili investovat do kvalitní péče než do dekorativky (parfémy jsou special odvětví), ale vybírám si i v dekorativce věci kvalitnější. 

Když člověk intenzivně čtyry roky řeší kosmetiku začne být nehorázně náročný, ale rozpočet se bohužel nezvyšuje....tudíž odměny....
Tu ušetříme, abychom si mohly udělat radost parfémem, zde si odepřeme od úst třistapadesátou fuchsiovou rtěnku nebo lak na nehty rozdílný o půltón, aby bylo na něco, co ještě nemáme....

Radši jednu věc pořádnou než tisíc nesmyslů. Ale moc dobře vím, že i to je fáze, do které člověk musí dorůst.
Och, ta disciplína je někdy fakt náročná, nebudu vám nic nalhávat, ale nemůžu kvůli šminkám nechat děcka a kočky hladovět :-D

Hm, tohle asi hromadění je - barvičkýýýýý - mám dvě takové krabice

Stejně jako člověk musí vyzrát do rozumných nákupů, tak třeba i do intenzivních rtěnek a barev na nehty :-) 

Nejdřív jsem začala u nehtů, tady jsem se barevně vyřádila neskutečně, žádná barva pro mě nebyla šílená.

Teď už to pominulo, lakuju pořád, ale tak nějak už spíš méně výstředně - všechny odstíny rudé, fuchsiová, růžová, nude, občas láknu i něco jiného hlavně v létě.....sem tam mint, modrá, žlutá, peach...
Ale miluju intenzivní rtěnky, nějak se to stalo, přitom jsem hrozně dlouho na ně neměla odvahu.
Dnes když nemám výraznou rtěnku mám spíš pocit, že jsem nahá :-D

Myslím, že zde se právě na povrch dere i vývoj té osobnosti :-)

Jsem prostě čím dál odvážnější a sebevědomější a kašlu na to, co si myslí lidé potažmo chlapi.
Dost často přizpůsobujeme make-up i svému muži, partnerovi, příteli - nevšimly jste si toho? !-) 

Už se nepřizpůsobuji, to jsem já - ber nebo nech bejt!
Horší je tohle ale někdy praktikovat celkově na maloměstě, v práci. Lidi umí být zlí, nesnášejí odlišnost. Znám to, jsem odlišná  a miluju odlišovat se. Ale musím chodit do práce každý den a nechci se potýkat s negativy, zažila jsem jich dost, dnes už se jim někdy i záměrně vyhnu, páč vím, že lidi kolem mě jsou někdy příliš konformní....Velkoměsto se svou anonymitou mi  v tomhle poskytuje více svobody.....Cizí lidi a jejich názory mě totiž vůbec nezajímají. :-D

No a pak že jsme povrchní! Make-up je věc názoru a odvahy!

Jasně, nelíčím se ulítle, respektuji svůj věk, svůj typ, ale mám prostě ráda zajímavost a odlišnost....

Vidím ráda krásně nalíčené dívky a ženy, je to pro mě inspirující, zároveň respektuji sebe a své možnosti.

Makeup mě baví a bavit bude, ráda se o něm bavím, ale vím, že jeho funkce se nesmí přeceňovat.
Více dokážu ocenit upravenost celkovou, hezké neoprýskané nehty, krásně upravené rty, osobitý styl, potažmo zajímavá vůně je třešničkou toho stylu!!
Podstatný je prostě celkový vzhled a dojem, vše nějak musí ladit, ale aby nebylo poznat, jak moc jsme se snažily a kolik peněz jsme do toho vrazily :-D

A co Vy? Napište mi, čím je pro vás makeup, které kousky vás baví více a které třeba méně. Co je pro vás nejdůležitější při výběru a nákupu. Co vás nebaví a neumíte...Prostě jaké je vaše šminkovací já?

Jste ozbrojené?

Zdravím Vás!!

Jsou články, které se píšou samy, prostě to ze mě vyletí samo, jen prsty tančí po klávesnici.
A stačí k tomu nějaký malý popud a najednou se z té změti myšlenek, které se vám honí hlavou už pěkně dlouho, stane téma.

Pojďme si to vyjasnit!

Co jsou to ženské zbraně? A jste ozbrojené? Pomáhá vám to ve vztazích?

Zdroj

Mým popudem k napsání tohohle článku byla krásná kapitola ve "Šťastné knize" Báry Šťastné o ženských zbraních. Její vtipné zamyšlení tak zapadlo do mozaiky mých myšlenek, že jsem místo četby další kapitoly vzala notebook a začala datlovat na lodžii tyto myšlenky. 

Já tyhle věci nenazývám zbraněmi ale hrami, a řeknu vám, jsem hrozně špatný hráč. 

Neumím se přetvařovat, že jsem někdo jiný jen proto, abych získala od muže to, co chci..

Nedávno jsme taky seděli do noci s mou kamarádkou u skleničky a filozofovaly nad muži.
A že jim vůbec nerozumíme a že jestli něco nesnášíme, tak je to hrát nějaké hry, aby muži dělali to, co si přejeme. 
Proč to, sakra, nedělají aniž bychom s nimi musely jaksi manipulovat? 
Proč to nechápou, když jim otevřeně řekneme, co chceme a proč to tedy nedělají, když jim přímo říkáme, co nás udělá šťastnou?
Nejsme tak naivní, abychom čekaly, že nám budou muži číst levity, ale přesto vykazují jakési známky "nepružnosti" či neochoty??? Nebo je to tou chybějící nožičkou v chromozómech (XY)????

Je mi čtyřicet a na poli vztahů můžu sečít své zisky a ztráty a bilance asi vypadá takto - zisky dvě děti a spousta cenných zkušeností..., jinak spousta ztrát včetně těch finančních.
Když slyším, co všechno dostaly některé ženy po rozvodu a co všechno já jsem musela zaplatit, tak si říkám, že jsem prostě něco dělala úplně špatně a netýká se to jen manželství po právní stránce.
Přesto po tolika letech a tvrdých zkušenostech mužům stále nerozumím. A naznávám jakéhosi vědomí, že rozumět jim ani není předmětem hry....No, ale přesto se necítím zapšklá ani zahořklá. Bude to asi tím, že jsem dost vytížená i bez vztahu :-D

Ale nevím pořád, co jsou ty pravé ženské zbraně anebo ty svoje neumím používat?
Jsem naprosto nezávislá, zvládnu spoustu věcí zařídit, myslím si, že jsem atraktivní, inteligentní, občas docela i vtipná (soudě podle občasného hodnocení jiných mužů),  přesto nějak ten "pravej" někde vázne - možná je zaujat nějakými lepšími ženskými zbraněmi než jsou ty moje. Nevím.

Zdroj

Přemýšlím poslední dobou nad tím, že být silná ženská není vůbec dobrá zbraň. 
Buď potkáváte muže, kteří vás chtějí řídit a ovládat a tímto tu vaši sílu zkrotit anebo potkáváte muže, kteří vás prostě nechají všecko zařídit, protože ví, že to zvládnete.
Myslím, že moje největší chyba je, že prostě moje zbraně jsou už na muže příliš silné.
Mají rádi slabé ženy, které jim dávají neustále najevo jak je potřebují? Uf, samé otázky a žádné odpovědi!
Z mé zkušenosti vyplývá, že muži raději chtějí být s ženami jaksi méně nezávislými než by si lajzli život se silnou osobností, kde by se třeba museli snažit taky....
Jenže silná osobnost je taky zároveň i křehká žena a světe div se, je taky ráda, že ji někdo pomůže - fakt si nehraju na Laru Croft a nemám zbrojní pas :-D - tudíž pomoc také potřebuji, akorát se netvářím jako chudinka a neumím manipulovat. 
Od jakživa jsem příliš svobodomyslná a odjakživa narážím na to, že místo abych potkala rovnocenného partnera potkávám muže, kteří buď nevědí, co chtějí anebo to vědí moc dobře a tvrdě to vyžadují bez ohledu na komfort druhého.

A tak vysílám do vesmíru objednávku pravého muže :-)
1) Musí v tom být chemie, ale nesmí to být příliš třaskavé, musí být fajn, upravený, čistotný, ale žádnej extra krasavec, na Liama Hemswortha a jeho bráchu se radši kouknu jen ve filmu a pak zaklapnu poslintanou klávesnici. S příliš hezkejma chlapama je ta potíž, že se nemuseli nikdy moc snažit...ženy jim padají k nohám samy.
2) Musí být inteligentní, abychom si měli o čem povídat, hodil by se nějaký společný zájem, aby to povídání nebylo jen na chviličku u kafe.
3) Musí být vtipnej a to hodně. Musí mě umět rozesmát a nesmí se brát příliš vážně. 
4) Musí respektovat mou svobodu, ale zároveň umět být na blízku.
    Je prima, když umí překvapit a není s ním nuda. Já se strašně nerada nudííííííím! 
5) Ha a musí bejt silnej, ne ve fyzickém smyslu, když to vemem kol a kol, každý větší chlap je fyzicky silnější než já - musí být silnej charakterem, takový co nepotřebuje manipulace a chce partnerku do nepohody i pohodičky a umí nabídnout to samé. 
Může mít za to pár chyb, který budu tolerovat.
6) Ale hlavně nesmí být citově retardovaný, prosím, takové už ne, vesmíre.
7) Chci muže, který se emocí nebojí, umí s nimi pracovat anebo se aspoň snaží, ale není přitom nijak zženštilý, umí projevit empatii a zároveň dát prostor k dýchání, ke svobodě. 
8) Bude obdivovat, jak jsem šikovná a všecko umím, ale přitom mi nabídne, že to raději udělá on. 
9) Musí být zodpovědný a umět přijmout zodpovědnost jak za svůj život, tak přijmout i závazky vůči ostatním. Prostě protože chce, protože mě miluje.

No tak jo, zazvonil zvonec, pohádky je konec. 
Ano, já vím, jsem náročná. Objednávka je to poněkud nerealná, ale co kdyby, že. Kdo žádá málo, dostane málo :-D
A výhodou těch zkušeností je, že prostě už jasně víte, co chcete a co můžete nabídnout. !-)

Do seznamek nejdu, čekám, že vesmír něco přihraje sám a jestli ne?
 No, tak si budu užívat své zbraně a svou svobodu a samotu, nikoliv osamělost. 
Já totiž umím flirtovat, umím chlapa pochválit, jsem ženská do nepohody, nehroutím se při prvních problémcích, umím být taktní i tolerantní, ale dělám to, protože chci. A když nechci pánové, můžete se rozkrájet a nic nebude.

Zdroj

Ale jak tak přemýšlím dále, možná sami pánové neví, co chtějí. 
Pořád se říká, že to neví ženy, ale já myslím, že to už to dávno není pravda. 
V době feminismu si ženy dost uvědomily, co vlastně chtějí, občas jen přijdou na to, že nemohou mít všechno. 
A spíš řešíme nahlas to, co nechceme než bychom vyslovily jasné požadavky.
Ale na rozdíl od mužů, kteří se nikdy o svá práva nemuseli s nikým hádat, nakonec z toho všeho vycházíme silnější než by muži chtěli.
Život nás udělal silnými tím, že nám házel klacky pod nohy a my ještě k tomu všemu umetaly cestičku našim mužům.
A co teď máme?
Nezodpovědné muže hledající smysl života mimo svou rodinu a přetížené ženy, které se starají o všechno. 
Kde jsou sakra ti gentlemani, co nám mají život ulehčovat, tu podržet dveře, tu se usmát a zalichotit, tu nabídnout pomocné rámě?
Kde to sakra je? Je tohle výsledek feminismu? Slabí muži a silné ženy? 
Samozřejmě nechci generalizovat. Pořád doufám, že někde ti silní muži jsou.. (Třeba v nějaké vzdálené osadě? :-)) 
Ale nechci a nebudu hrát  žádné hry.
Nebudu se dělat nedostupnou, abych byla pro muže přitažlivá, nebudu dělat, že nejsem silná, když silná jsem, a nebudu dělat, že mi není někdy líto, že nemám nikoho, kdo by mi kryl záda. Předstírat, že jsem někdo jiný jen proto, abych dostala, co chci, je únavné.

Ale teď v těchto letech, kdy už jsem příliš zkušená a otrlá, nacházím neskutečnou útěchu a podporu, vtip a skvělé zážitky s mým kamarádkami, nepotřebuju muže za každou cenu jenom proto, abych nebyla sama. A to má pro mě nesmírnou hodnotu. Je v tom úleva i ta pravá svoboda, byť tvrdě vydřená a zaplacená.
Oceňuji více než kdy jindy ženskou energii. My si prostě rozumíme i beze slov. 
A možná třeba jednou přijde i ten "kouzelník", nevzdávám se naděje...
Každopádně vím, co chci a nemíním dělat kompromisy, které jsou na můj úkor, umím sice i slevit z nároků, ale některé hodnoty jsou pro mě svaté.
Sebe mám totiž radši, žiju se sebou spoustu let a už jsem si na sebe zvykla :-D

Jak to máte Vy?

Mějte se krásně!  eM

7. pozitivních dní? Týden 44.

Pěkný střed týdne všem,
všimli jste si, jak na FB a jiných sítích řádí pozitivismus? :-D
Myslím, že v tuto roční dobu je to velice dobrá terapie, a protože mě na ni nominovala moje milá Frangipani, ani já jsem se nemohla nezúčastnit. Kdo sledujete pravidelněji můj facebook, určitě víte....

Protože jsem si uvědomila, že hledání pozitiv každý den (a že to je někdy sakra dřina) mi fakt pomohlo zůstat v dobré kondici i přes počasí, nemoce, dehonestující chování okolí a všecky křivdy světa, co se na mě občas navalí, rozhodla jsem se v rámci pudu sebezáchovy a přežití temné části podzimu a zimy, psát si pozitiva každý den do diáře. Nejenom to, co musím udělat.
A proč to vlastně psát jen do diáře, třeba to bude legrace psát i sem.

No ale vezmu to ještě ze široka. Pro rozlišení článků píšu číslo uplynulého týdne, protože tak nějak doufám, že těch článků bude víc :-))), ale tento první pozitivní článek bude obsahovat i pár pro mě významných pozitiv i z předešlých týdnů.
Časová linka zde proto nehraje úplně přesnou roli, důležité je to pozitivum - jednou denně nitrožilně :-D

Musím totiž začít dvěma víkendy obzvláště pozitivními:
Ten trochu dávnější nemůžu nezmínit. Udělaly jsme si s Enkou výlet do Olomouce, kde mi ona byla zasvěceným průvodcem (protože zde studovala) a já nadšeným objevovatelem/fotografem. Tohle město mě totiž uchvátilo. Připomíná mi Prahu...
Byl to skvělý den a vůbec nám nekazilo náladu počasí, přestože vytrvale pršelo....Víc takové terapie!

(Moje fotky města najdete ZDE a k němu malý článek, který jsem kupodivu psala zase já :-D)
Ale nejely jsme tam jen na rande s městem, setkaly jsme se tam s naší blogo-parfémovou Múzou Romčou Frangipani, která cizeluje naše "frňáky" (jo, jsme pěkně nafrněné :-D) a kterou jsme chtěly už hodně dlouho poznat.
Prostě ženská naší krevní skupiny - láska na první pokec :-).
 Její šestiletý syn se mezitím zamiloval do Enky a je jasné, že jednou z něho vyroste skvělý chlap, páč má skvělou mámu na pohodu, a protože snesl celkem solidně půl dne babských plků :-)))
Ovšem na závěr dne konstatoval naprosto dospěle a stoicky, že to bylo vyčerpávající.... :-)))))

Jiný víkend byl zase výjimečnou hvězdnou konstelací na ostravském nebi. Jo, tam žijou skvělé baby!
Narozeninový mejdan s Enkou a Klárou, gurmánské požitky, propírání života, retro hudba, mazlíček Feroušek, svařáček.
A pak se ženská, matka a menedžérka všehomíra v jedné osobě stává na chvíli puberťačkou! Díky holky!
Tohle bych zas potřebovala do žil častěji...
Ať nikdy povinnost a odpovědnost nezvítězí nad radostí ze života!!!!! :-)

Nejlepší pes na světě, miláček Feroušek a jeho milovaná deka

značně "opracovaná" :-D

..a největší psí expert na relax!

Pořád se máme od našich mazlíčků co učit...

A Feroušek je, narozdíl od mých kočičích "mazlíčků", kdykoliv připraven na mazlení.:-D

Ale pozitiva toho víkendu zdaleka nekončily. V neděli jsem totiž potkala další píšící duši blogerku Radku z blogu Made in Les. Bylo to moc moc fajn setkání, spříznění se potvrdilo, jsem z Radky prostě nadšená. Její články jsou plné hlubokých pravd a vynikajícího jídla, řemesla a fotek. Pořád jsem jako Alenka v říši divů, která potkává díky blogům hrozně fajn lidi, z kterých se stávají kamarádi!

A já navíc dostala její boží cupcaky hééééč, nad kterýma slintám pokaždé, když je dá na blog nebo instagram. A nejen krásně vypadají i výborně chutnají. Byly citrónové a dýňové.....a v-y-n-i-k-a-j-í-c-í.
A taky jsem dostala vynikající játrovou paštičku Made in les (ehm, už je sežraná nestihla jsem to vyfotit :-) a teda pohladila mé patro krásnou symfonií chutí. Musela jsem ji bránit celým tělem před náporem divých kočičích šelem! (Se to rýmuje! Tý jo)

No a po tomhle hvězdném víkendu jsem se v pondělí propadla do hlubin temných a temnějších.
Střet s realitou byl pro mě po tomhle skvěle stráveném čase v bezstarostnosti jako náraz do betonové zdi.
No stává se...
Jak zpívají Tatabojs: "Kdyby život měl smysl jasnější, i já bych byl trochu šťastnější"....:-)

Naše subjektivní stavy ovlivňuje spousta věcí a lidí, hvězdy a měsíc....ehm PMS, ale jakousi svobodu volby máme.
Když ty pozitiva hledáme, no tak je najdeme.
A zjistíme, že nejpodstatnější je radovat se každý den z maličkostí, z toho nepolapitelného "okamihu".
No, ne?
Páč tahle výzva pak má o to větší záběr, když hledáme ve chvílích, kdy máme zrovna pocit, že žádná pozitiva na světě přece neexistujou!!!
A proto jsem posledních pár týdnů začala razit heslo - když žádná pozitiva nepřicházejí, tak si je vyrobím :-D.
A to všecko mě naučil jeden tag na pozitivno. Díky! Takhle tu zimu asi přežiju a nejspíš i užiju...

Jídlo, jídlo, jídlo...

Je až děsivé, kolik pozitivna z jídla vzejde..

Hm, na plavkovou sezónu teď fakt myslet nebudem !-)

Moje podzimně-zimní obsese vanilkou!

Tak už mám i černý čaj (můj milovaný) s vanilkou...

ehm a vanilkové svíčky...

Jsou dny, kdy prostě jít na capuccinko nezažene chandru,

je třeba těžší kalibr - carpaccio!

V šedi dní se lehce ztrácíme, ale když se můžu těšit už na snídani...

Celá nadšená jsem objevila, že v Oxalisu mají cascaru

- kofeinový nápoj ze sušených slupek kávových třešní

-skvěle ochucený mátou a pomerančovou kůrou!

Uááá, nová závislost!

Zkoušela jsem nový recept pro moje holky - s lososem

(páč já rybišky moc nerada)

Ale pečené kousky lososa v troubě pod alobalem na pórku se slaninou -

vonělo to tak, že i já bych si to dala! :-)

Jednoduchý recept a skvěle funguje! 

Kosmetika - věčné téma tohoto blogu a věčná radost ženy! :-)

Zkoušení nových věcí mě baví - sama jsem zvědavá, který

z těchto produktů se objeví v listopadových kosmetických

radostech....

 Slunce na podzim, jedno z nejhezčích pozitiv! Všechno se nějak líp snáší..A ty barvy!

Aminka se sluní v regále na lodžii a každé ráno se tam dožaduje vstupu - ječením...

Ano, naše hebká, krásná, mazlivá, drobná kočičí princezna - ječí :-)

 Fotomodel Shelly neustále ve střehu - momentálně si náš Drahoušek plete podzim s jarem

a je taky nějaký "otravný" - chudák Amy...

Krátké dny si zpříjemňuji hřejivostí svíček, spotřeba rapidně vzrostla a baví mě,

různě si je dekorovat, třeba tím, co si donesu z procházky - třeba list ginka?

Napsala jsem článek a více foteček dekorací a inspirace najdete ZDE.

A to je pro tentokrát vše......

Co udělalo radost v minulých dnech Vám?

Co takhle si ty radosti někam psát?

Přeji Vám spoustu pozitiv!

Vaše eM