Tak tady máme už pravidelné ohlédnutí za uplynulým měsícem.
Poslední dobou jsou tyhle bilance docela výživný nejen na fotky ale i na myšlenky...
Už to najednou není o nakoupených či spotřebovaných věcech....jak jde život a člověk se každý měsíc ohlédne zpět, vidí, co pro něho bylo důležité a co ne. Je to spíš osobní výpověď, toho jsem si vědoma, žádná zobecňující recenze.
Myslím, že můj život byl a je zrecenzovanej až dost...tuhle recenzi si prostě každý musí udělat sám.
Myslíme si, že život nás nutí recenzovat, bilancovat, že nás někam tlačí...že se nám něco stalo....že něco musíme....potřebujeme...Ale houbeles.
Při důkladný recenzi, která mezi náma není pojídáním úžasnýho dezertu, ale spíš často dávka hořkýho nápoje, člověk vidí, že není obětí jakýchsi okolností.
Vidí, že to, co se mu teď děje, bylo nevyhnutelné - že sem celou dobu mířil - možná celej život, podvědomě ale nechápaje celek, páč se život často ztrácí ve fragmentech, střípcích...
Člověk sám sebe ztrácí ve fragmentech, nežije sebe, ale krájí se.....
Pamatujete na hlášku ze Samotářů?
Od úchvatné matky na zabití, kterou hrála paní Maciuchová: Vy ten život nežijete - vy ho krájíte!!!!!!!
Kurňa, strašně se mi ta hláška líbila, ale zaboha jsem nemohla uchopit tu esenci, kterou sdělovala.
Jak krájíme? Už to vím.
No, normálně - nožem, rozkouskujem si den na hodiny, minuty, uháníme stránkami svého diáře, občas se tam vecpe něco neočekávaného a jsme z toho spíš vyplašení...máme nalajnovanej život, vztah, denní režim, čas na lásku, na tvorbu, čas na hygienu či vydělávání peněz na složenky...
A kde je ta koncepce, celek, TA myšlenka, která to má všecko spojovat - kde sakra je? No v diáři ji nenajdeme....
Říká se tomu léčba šokem - jen šok Vás může přivést zpět k sobě samým.
Šok, který je vlastně ta nepřirozenější věc, co se vám stala, ale ve vašem diáři nebyla zapsána....
Od data mého šoku už uplynuly tři měsíce....
Jak ten čas rychle frčí, nemaže se s nikým, je to jediná spravedlnost pro všecky.
A jak s ním naložíte = váš problém či vaše radost....
Začátek mého června začal ohlušujícím pádem - spadl mi kámen ze srdce.
Byla to šupa, která byla slyšet široko daleko, ale slyšela jsem ji jen já :-)...
Ten kámen uvolnil spoustu energie. Najednou jsem se mohla nadechnout, cítila jsem svobodu.
No jo, ale ten pocit okamžitě převálcuje únava z prožité tíhy a nástup spousty každodenních starostí, které už leží pouze a jedině na mých bedrech.
Není s kým se o ně dělit....Takže je nutné ulevovat vlastním bedrům.
A tak spolu s šutrem odhazuji v dál další závaží, spoustu pravidel, omezení, všecko zahodit - co nefunguje, co mě tíží, brzdí.
Sakra to je toho tolik????
A pak najednou jsou dny, kdy se člověk cítí lehce, že si jde jen s prázdným baťůžkem. To jsou ty dny k nezaplacení.
Ćlověk si uvědomí, že cena za svobodu je vysoká a slevy čekat nemůže.
Ale není zbytí - tu cenu musím zaplatit - protože ji chci zaplatit. Protože hodnota svobody se nedá vyčíslit v penězích.
A tak v mé hlavě najednou straší vedle sebe dva zásadní a zcela protichůdné pojmy - svoboda a peníze.
Celý měsíc mám stavy, kdy mám pocit, že mám křídla jako pták, to svoboda mi do ucha zpívá svou píseň...
Pták Fénix opět vstal z popela...
A pak najednou z ničeho nic - prásk po hlavě, příjde ze zadu, nečekaně - Chandra. Sejme mě tak, že si říkám, tak tohle fakt nedám. Proč musím tolik platit?
Otázka je položena špatně.
Sebelítost ještě nikdy nikomu nepomohla...a tak odhazuju batoh i se sebelítostí do řeky, ať ho voda sebere. Kdo sakra potřebuje litovat sám sebe - copak mi to pomůže, aby mi naskočila plusová čísla na účtě?
Ne. Seber se!
Ty to dokážeš, musíš...ale jedině tak, že budeš žít život den za dnem ale zároveň se naučíš vytvářet si svá zadní vrátka.
Že budeš balancovat - že se naučíš žít v rovnováze - s realitou i se sny, sama se sebou.
Věř v život, věř ve vesmír....
Přirozenost peněz je pohyb, proč by neměli přijít i k Tobě.
Důvěřuj, neboj se - strach je největší svinstvo v životě a díky němu jsi se často zatoulala do temných lesů.
Je čas na prosluněnou louku a důvěru v sebe sama. A když to nepůjde, prostě požádáš o pomoc, snad se najde někdo, kdo bude ochoten naslouchat žádosti.
Věř, že ano, život je plný fajn lidí, jen ses před nimi často zbytečně sama uzavírala.
Protože co jinýho nám často zbývá než jen ta víra.
A najednou to jde a často je to legrace aneb jak být kreativní s prázdnou portmonkou.
Že bych naplnila svůj osud chudé umělkyně? !-)
Už asi po sté budu citovat hlášku měsíce června, která ke mě přišla od milé paní z pekárny, u které téměř každý den nakupuju čerstvé ještě horké pečivo: "bejt chudej a ještě smutnej - to prostě nejde"...
A má pravdu: bejt chudej je občas docela prča a kreativita jede na plný obratle :-)
Každopádně bych to shrnula, že nálada byla často adekvátní počasí: chvíli slunečno a pak slejvák.
Zmokla jsem ten měsíc několikrát a vůbec mi to nevadilo, bylo to součástí mého tréninku na spontánnost :-)
A jak to bude příští měsíc?
Nevím, neřeším - ale jistotu mám: že jsem konečně na správné cestě - na cestě k sobě samé.....
Tahle fotka jasně vystihuje to, o čem jsem psala výše....
Si tak fotím v trávě proti obloze a najednou ze zadu příjde lokální mrak
a začne lejt tak, že nestačím ani schovat foťák nebo sebe někam do bezpečí.
Když už člověk zmokne a má sebou foťák, tak neřeší nějakou kapku navíc.
A co vypadá krásněji než růže v kapkách deště?
Fotografie je k mání vytištěná v mém fler obchodě ZDE
Taková scenérie jak ze snu. Kůň nebo jednorožec Hani?
Mračno a nad lesem duha.
Něžná pivoňka a fotohrátky na stativu.
Červen to je vůně lípy, zbožňuju tu vůni, fetuju ji.
Nejradši bych si lehla pod strom a usnula v objetí sladké vůně.
A další kompozice s duhou, poslední dobou dost častý úkaz.
Utopené slunce
To si tak chci vyfotit makro chrpy a koukám - už je obsazeno..
mravenečky v lese.
Orosený cider z anglických dnů v Lídlu se hodí
do horkých dnů k práci v ateliéru skvěle.
Hraní s barvičkama nikdy neomrzí aneb letní koktejl bude :-)
Kupodivu hodně čtu:
Skvělý příběh Loukotkové o jedné zrzce z uměleckého prostředí.
Zvláštní styl psaní Kundery a jeho nesnesitelná lehkost bytí...
A také zfilmováno v hlavní roli s "posledním mohykánem"
Daniel-Day Lewisem.
Jak vypadá můj idol chlapa?
Přesně jako Daniel v roli Mohykána,
nikoliv však v roli nesnesitelně lehkovážného Tomáše !-)
A když se chce člověk hodně nasmát.
A Paramore jsou mí společníci poslední dobou často..
Moc krásné video:
A jak jste se měli Vy? Vážíte, zvažujete, ohlížíte se zpět? Co vidíte?
Krásný červenec Vám přeje eM!
