úterý 18. října 2016

Kdy je správná doba změnit život?

Milé čtenářky,

dneska to bude takové zamyšlení o životě a změnách  (inspirováno mým vlastním životem :-).


Často se říká, že změna je život. Tohle rčení je snad staré jako lidstvo samo, a přesto možná nechápeme, jaká hloubka se v tomto sousloví skrývá. Bojíme se do té hloubky ponořit.
Bojíme se změn, bojíme se udělat TEN krok a přitom nechápeme, že změny jsou podstatou života.

Čím to je?  Raději se držíme svých ověřených pseudojistot, i když nám škodí? Nevíme, co chceme? Nejsme si jistí, jestli je ta správná doba?
Jednoduchá odpověď by asi zněla, že správná doba je vždycky, ale kéž by byl život tak jednoduchý a dal se vyjádřit jednou motivační větou.
Jsme lidé komplikovaní a máme komplikované vazby - na lidi, zvířata, místa, na práci, na věci, komplikované dětství, životy..... A status quo či pobyt v komfortní zóně je přece tak komfortní a zdánlivě nekomplikovaný.

Kdy člověk zjistí, že je nejvyšší čas udělat ve svém komfortně zaběhlém životě změnu?
Mám jednoduchou odpověď, která je tím základním klíčem, který otevře přímo vrata dalších otázek a posléze i skutků. Tím klíčem je pocit štěstí či spokojenosti, chcete-li.
 Správná doba na změnu je, když už nejste dlouho šťastní. Unavuje vás práce, vztah, místo kde žijete....prostě jste stále unavení, ploužíte se životem bez zjevné motivace a vášně, den za dnem vás ubíjí rutina, ze které nejste schopni vyskočit. Nacházíte sice maličká světýlka, která vás na chvíli dobijí, třeba ve svých koníčcích nebo u svých přátel, ale ta nešťastná a nemilovaná rutina ty baterky zase brzy vybije.
Je někdy až neuvěřitelné, jak člověk dokáže sám před sebou skrývat vlastní pocit nešťastnosti. Člověk taky hodně vydrží v naivní víře, že se třeba něco změní samo anebo si říkáme, že takhle to není přece úplně nejhorší, jiní se mají i hůř.

Rutina není špatná. Takový ten řád a režim naopak může každodenní běh věcí usnadňovat, ale musíte mít pocit, že to má smysl, že váš život nežijete na autopilota. Já nepatřím mezi lidi, co si stěžují, litují se, nadávají na osud či hledají chyby ve všech jenom ne v sobě.... Vždycky koukám se svým životem něco udělat sama, přesto je to občas stylem tápání potmě k vypínači světla. A to štěstí není kousek zlaté cihličky, která leží na ulici a čeká až o ni zakopnu - štěstí není něco fatálního, nedosažitelného, muška jenom zlatá - štěstí je pro mě chůze s otevřenýma očima po ulici, kterou mám ráda. Po ulici jménem život. A musí mě ta samotná chůze prostě bavit, byť občas zakopnu.

Jenže, jak jsem napsala výše, naše životy jsou směsí všech možných vazeb, a není vždycky jednoduché rozplést tu síť, která člověka škrtí. To podstatné ale je,  nejdříve si uvědomit, jak na tom jsme.
I já jsem si musela položit tu horkou otázku, jestli jsem šťastná a před více než dvěma roky jsem zjistila, že šťastná nejsem. Upřímně, většinou člověk nemá vždycky tolik odvahy zeptat se sám sebe na rovinu. Ač se snažím být odvážná, a musela jsem nejednou odvahu v životě prokázat, tak přesto tahle otázka na tělo není příjemná. Pokud nejste šťastni raději to ani nechcete vědět. Většinou jste donuceni sami sebe se zeptat, když se nějaká okolnost vašeho života nahne přes okraj a vy už té otázce prostě uhnout nemůžete.


U mě to začalo koncem mého dlouhodobého partnerství a manželství. Moje motivace mít spokojenou rodinu byla enormní, dala jsem tomu všechno, přesto jsem nebyla schopna dosáhnout na ten cíl. Šťastnou rodinu nevytvoříte, když nejste šťastní. S partnerem nám to nějak nešlo - přehlížela jsem spoustu věcí a indícií a viděla pouze ten cíl...., abych nakonec zůstala po všech těch snahám vyčerpaná a opuštěna. Dneska už se necítím opuštěna, dneska to jednoznačně vidím jako zcela jasný důsledek toho, kdy dva lidé uvízli na mělčině svého vztahu a už nevěděli jak dál, byť měli hypotéku a dvě děti, kočky atd....

Po tomhle konci jednoho vztahu a rozpadu rodiny, jsem se začala pozvolna osvobozovat ve své hlavě od všech "měla bych" a "někdo jiný chtěl"...
Měla jsem pocit, že svůj život už dávno neřídím, že se děje nějakou danou rutinou samospádem bez ohledu na má přání či pocity. A těžko můžeme čekat od ostatních, že budou brát ohled na naše city, když to neděláme ani my sami.
Když jsem si položila palčivou otázku, jestli jsem šťastná, musela jsem popravdě odpovědět, že ne. A řeknu vám, když zjistíte, že nejste šťastní, máte tendenci jít ven a hledat to štěstí tam - v novém vztahu, v novém kabátě či lodičkách nebo v kvantu kosmetiky...
V první fázi víte, že jste nešťastní a nevíte, co s tím - máte hypotéku, dvě děti, tři kočky, a malý plat a malé výživné a motáte se mimo kruh, z kterého vás vyhodili, cítíte se ztracení, vykolejení, cítíte se jako někdo, kdo selhal, prohrál.
Dnes už vím, že tyto pocity jsou velice dočasné, pokud se v nich sami nebudeme utápět. Jednoho dne je nutné opravdu vyjít ven, ale ven z toho nešťastného kruhu vlastní mysli. Je třeba jít a něco udělat. Udělat sama sebe šťastnou. Nečekat až vás někdo či něco udělá šťastnou.
A pak teprve začne ta správná prča. Protože když vy uděláte první krok, vesmír vás okamžitě nasměruje kudy dělat další kroky. Dobře nemusíme tomu říkat vesmír, ale můžeme použít racionálnější formu -  zákon akce a reakce.
Ale bacha, pořád je třeba si dělat v sobě pořádek, byť za pochodu. Najít ta svá přání, samu sebe - každé přání a motivaci vzít do rukou ohledat to, jestli je to vaše přání či jste ho někde našli ležet nebo dostali, ani nevíte od koho, nebo vás to prostě naučila máma nebo školka a škola.....
To, co opravdu chcete, neleží venku, není to závislé na ostatních lidech. (Což ovšem neznamená, že se musíte uzavřít do jeskyně a být vlčice samotářka). I když, nebudu vám lhát, jednoduché to není, je to kapánek osamělé období, a hlavně chce to spoustu spoustu odvahy klást jednu nohu přes druhou. Ale jde to. Pokud máte dobrou záchytnou síť, jde to mnohem líp. Přátele vás nenechají padnout a vy maximálně jen zakopnete, abyste si uvědomili, že jste třeba šli příliš rychle anebo jste si nevšimli překážky na nové cestě anebo vás dohonil prostě duch minulosti a zkouší vaše reakce...Všecko je v pořádku, důležité je vždycky zas oklepat kolena a znovu vstát a jít.

A tenhle příběh vám tady budu postupně psát. Protože já už jsem došla do té fáze, kdy zbytečně neplácám motivační články, jdu po nové cestě, dávám si bacha na nohy a už vím, kam chci dojít, i když občas zakopávám sama o sebe, o své démony či jiné lidi....Není divu, nejdu po vydlážděné promenádě. Svoji cestu si dláždím sama a občas u toho taky pěkně nadávám jako dlaždič (a taky řvu, vztekám se a brečím a směju se).
A víte co? Přestože mám pořád hypotéku a dvě děti a tři kočky a malej plat - plánuju bláznivou změnu v životě a to především a hlavně kvůli sobě. Protože to sama sobě dlužím. A tak nějak doufám, že ten vesmír bude nápomocen.
A jestli je správný čas? Spočítala jsem si svoje možnosti a zjistila jsem s ohledem na mé závazky, že ten správný čas nastane už brzy.....
A nikdy není pozdě... a vůbec někdy je lepší pozdě nežli později :-))))

Co Vy, jste šťastní a kladete si tuto kontrolní otázku? Máte pocit, že jste dozráli do určitých změn? Nebo už jste prošli nějakými velkými či malými změnami poslední dobou?
Napište mi, jestli chcete, své osobní příběhy či postřehy.

A další otázka pro vás - máte rádi takové povídací články o mé cestě životem?
Budu ráda, když mi napíšete do komentářů.
PS:
Občas píšu takové kecací články i na svůj web dreamdecor Třeba si můžete přečíst můj článek o výzvách ZDE, který tomuto předcházel a řekla bych, že s ním i souvisí, když pominu čistě tvůrčí téma focení. Napsala jsem ho v lednu a je na čase ty výzvy zase shrnout a updatovat.

Děkuji vám za pozornost a přeji vám, abyste se na své cestě životem cítili opravdu šťastní, protože si to prostě zasloužíte a žádný jiný důvod není třeba. Hawk!

Mějte se hezky a zase příště! Vaše eM



34 komentářů:

  1. Má drahá, ušla jsi velký kus cesty, té hrbolaté a komplikované a já vím, že budoucnost, která tě čeká, bude mnohem lepší a že brzy budeš šťastná!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Drahoušku však Ty víš, a jsi mi velkou oporou! Někdy se fakt musí člověk otočit za sebe, aby zjistil, kolik toho už ušel a poplácal se po ramenou, byť mě čeká ještě dlouhá cesta. Díky že Tě mám! :-*

      Vymazat
  2. Je to a není lehké. O tom něco vím když jsem odešla kvůli domácímu násilí a alkoholismu od prvního muže. S tím druhým jsem se dlouho dlouho domnívala že to je to pravé, ale jak se v posledních letech ukazuje ani tohle není ono. Místo agresivního alkoholika mám doma alkoholika salónního (nebije mne, nepotácí se po domě, ale prostě neodolá jediné láhvi piva (ne jen v počtu) a je u naprosto šumák co bude dál, nehodlá nějakým způsobem řešit naše problémy v podnikání, a připadá mi, že mu vůbec nějak nedochází nebo mu je to šumák, že v případě že by se mu něco stalo je ze mě bezďák, protože splácet momentálně dluhy které jsou vázané na dědictví kterým je náš dům, jaksi jako nezaměstnaná nemůžu, a i kdybych si práci našla tak mi stejně nezbyde na to, abych platila náklady a ještě dluhy. A tak ani já se nemůžu nijak pohnout jinam, protože nemám žádné finanční krytí. Jo, jsou i ženy po šedesátce které od manžela odejdou a mají šťastnější život, ale ty mají alespoň nějaké svoje peníze a tím možnost i jít úplně jinam....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš pravdu Vendy bohužel. Ty vazby jsou někdy příšerně zamotané a já jsem si toho hodně vědoma taky. Někdy člověk léta nevidí zjevné věci a považuje partnera za toho pravého. Měla jsem to stejně, i když ne tak vyhrocené alkoholismem, byly tam mnohem skrytější závislosti psychické, které se ve finále také hůř vidí. A nakonec člověk má nějaký věk a zjistí, že je bez prostředků a má strach, že je na lodi s opilým kapitánem. To si opravdu nezasloužíš. Moc Ti přeju, abys našla svoje štěstí a třeba postupně pomaloučku zkusila změnit něco málo, abys byla šťastná, protože si to fakt člověk zaslouží, ať je mu kolik mu je. Ani u mě ty změny nenastaly ze dne na den - jsou to roky! a pořád se dost plácám i v minulých věcech a důsledcích mých rozhodnutí, v důsledcích rozvodu a spol. Ale prostě cítím, že už nechci žít pouze pseudoživot, kdy člověk ráno vstává a ví, že se nemá na co těšit a vyčerpává svou vlastní vůli, protože ví, že musí vstát a jít a vydělávat na složenky a nemůže zatím odmítnout ani ten mizerný plat. Držím Ti pěsti opravdu. Alkoholismus je dost velký problém a určitě by nebylo od věci se poradit s odborníkem :-**

      Vymazat
  3. Super článek, ráda takové čtu.;)
    Přeji šťastnou cestu a ať dojdeš tam, kam chceš, držím pěsti.
    My jsme vykročili do velkých změn nedávno, ale taky si aspoň konečně nepřipadám zaseknutá na místě, někdy je potřeba se trochu nakopnout a nebýt mrtvá ryba, unášena proudem.:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Aničko děkuju moc za milá slova! to jsem ráda, že Tě takové články baví, píše je vyloženě život :-D
      Přesně jak píšeš, člověk se někdy musí dokopat k činům, ani já nechci být mrtvá ryba unášená proudem a že my Ryby o tom něco víme :-), potřebujeme čistou vodu a prostor....Je skvělé, že se pohnula dál, ten pocit zaseknutí není vůbec příjemný..

      Vymazat
  4. Ty jo, ani nevím, na co dřív reagovat. Často se sebe ptám, jestli jsem šťastná a většinou je odpověd "ne". Bohužel už nevím, co změnit, objektivně to totiž vypadá, že mám všechno, co jsem si kdy přála. Občas už mi z toho hrabe. Taky musím přiznat, že jsem člověk, co se lituje a dost si stěžuje, člověk, kterému se nepodaří jedna věc a vyleje si vztek na celé blízké rodině. Ach jo:-( Pracuju na tom, aby to bylo jinak, ale není to moc jednoduché

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to tak, život je někdy tak složitý, a i když má člověk objektivně pocit, že má vše, uvnitř mu prostě něco chybí. Je to častější než si možná sama myslíš a není vůbec špatné si to uvědomit. Je fakt, že ta práce na sobě je hrozná dřina, a okolí to taky občas odskáče, ale myslím, že je přímo naší povinností nejdřív udělat šťastné sebe, jenže zjistit proč jsme právě vnitřně nešťastní, byť zvenku to vypadá prima, je ten nejtěžší úkol - to se pak člověk najednou propadne do velkých hloubek a sebelítost je první, co člověk cítí. Věř mi, znám to moc dobře. Člověka totiž dost často ovládají podvědomé věci, které si už dávno neuvědomuje - třeba z dětství atd. Držím Ti pěsti! Protože to, že na tom pracuješ je skvělé a jednou ty výsledky uvidíš, ale vím moc dobře, jak je to těžké. Sama teď prožívám dost intenzivní nepříjemné období, kdy jsem musela hrábnout ještě hloub, abych se zbavila některých stereotypů..... a těch negativních myšlenek, co se člověku najednou vyrojí, to aby si člověk vzal ňákou mačetu nebo co na ně :-DD

      Vymazat
  5. Mám ráda tvoje povídací články, schovávám si je na potom, abych je tu pak v tichosti louskala do noci :-)
    Nad otázkou - kdy jsi byla naposled opravdu šťastná - jsem nedávno přemýšlela, hlavně nad tím, jak málo si člověk uvědomuje, co mu působí radost, v čem všem je ukrytá. Přišla jsem na spoustu věcí, co mě štvou, kterých si všímám mnohem víc, než toho, z čeho se člověk raduje.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Iví děkuju, jsem moc ráda, že se Ti článek líbí, však i Ty jsi mě nedávno inspirovala svým postem na insta, abych ho pustila do světa, už ho mám napsaný dýl. Je to tak, člověk často spíš volí ten pohled, že sklenice je poloprázdná a ne poloplná a že i přitom jak je život někdy komplikovaný je spousta drobných i velkých věcí, za které člověk může a měl by být vděčný. I já si to musím občas dost připomínat, když se propadnu do nějakých trablů - a nakonec tím tu rovnováhu člověk najde - že nic není jenom černé nebo bílé :-) Děkuju moc za Tvé postřehy!!! :-*

      Vymazat
  6. Emko zlatá moje,držím palce z celého srdce. Jsi nejvíc borec a obdivuju Tě, že nehodláš jen snít, ale opravdu vykročit. Vím jaké to je a vim jak je těžké ustát ten tlak okolí, které ti davá najevo, ze jsi blazen...Ale mě se to mluví v mém věku, bez závazků...Ty jsi borec daleko větší a věřím, že své štěstí najdeš, i když to možná nebude hned. Ja se vydala a až teď, po půl roce, konečně získávám pocit, že nejsem blázen a že štěstí je možná blíž než se zdá a daleko větší než jsem si představovala...Ale pořád mám před sebou kus cesty. Ale víš co, i když to někdy není lehké a přes všechny pochyby a těžkosti, už od zacatku mam ten pocit že konečně zas ŽIJU! ...a už za ten pocit to vše stojí! život se musí hnát kupředu jinak to není život, ale živoření. Myslím na Tebe a nekonečně fandím 👍

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Raduško moje milá, já Ti děkuju moc moc za taková slova povzbuzení a podpory a můžu Ti upřímně napsat, že jsem fakt šťastná, když čtu, že se Ti povedlo usměrnit svůj život tak, abys byla spokojená, že cítíš to štěstí na dohled, to je pro mě velká motivace a inspirace - však víš. Ono to subjektivně není jednoduché v žádném věku, a i když je člověk "zdánlivě" bez závazků, ten batoh všeho možného, co musíme překonat si prostě nesem všichni. No je fakt, že za ta léta já ho mám dost naložený a tíží mě každý den víc a víc, ale o to víc jsem motivovaná se ho zbavit :-))) Ano a máš pravdu, okolí mě sice bude považovat za blázna, ale mě je to už jedno - protože oni můj život nežijí a já vůbec necítím samu sebe v tom životě, co žiju a to je asi úplně ten nejhorší vnitřní pocit. To spojení se vytratilo, a tak je bezpodmínečně nutné pro mě to spojení a tu seberealizaci zase najít - přesně ten pocit, že zase žiju!!!! Děkuju moc, že na mě myslíš, i já na Tebe myslím moc a často a jsem ráda, že jsme se zase na chviličku potkaly.....Jsi mou inspirací!!!!

      Vymazat
  7. Dobře TY!!! Posílám objetí a pusu. Doufám, že brzy / někdy osobně!! K

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky Katuš!!!! Budu se těšit! Měj se moc prima :-**

      Vymazat
  8. Drahoušku, a my tě v tom budeme podporovat, protože tě chceme šťastnou, kdekoliv na světě! ♥ A taky se sebe čas od času zeptám, jestli jsem šťastná. A jsem. Jsou tady horší období, jsou tady klacky, ale ty se snažím z cesty odkopávat. A taky mi pomáhají naše pozitivní kecací a žrádelní akce! ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zlatíčko vy jste moje úžasné holky, však mi to setkání s vámi zase zvedlo okamžitě náladu!!! Ve spojení se žrádýlkem ideální podpora :-D Mooooc děkuju! Jsem tak ráda, že jsi šťastná, jasně ony ty klacky jsou a občas blbé období, ale je prima, že Tě to baví!!!! Těším se, až se zase sejdeme!

      Vymazat
  9. Jako kdybys mi mluvila z duše. Poslední dobou přemýšlím nad stejnou otázkou. Jsem šťastná a kdy se mi začalo všechno hroutit jako domeček z karet? Pravda je ta, že šťastná už nejsem přes rok. Nejhorší jsou vzpomínky na štěstí v době neštěstí a já si moc dobře vzpomínám, kdy jsem byla naposled šťastná. Bylo to před dvěma lety. Měla jsem skvělé zaměstnání, nejlepší kamarádku, dobré přátelé, milujícího přítele, peníze, domov, rodinu. Řeknu to takhle, měla jsem všechno, co jsem chtěla. Ale v té době jsem o tom moc nepřemýšlela a v podstatě si toho ani nevážila. A jsem zastánce názoru, že když si někdo něčeho neváží, tak o to musí přijít. A tak se to stalo i u mě. Některé faktory byly hříčkou osudu, ale za některé věci si mohu bohužel sama. Ztratila jsem jednu věc a pak následovala jaká si řetězová reakce, že jsem postupně začala ztrácet všechno. Nakonec vlastně i sama sebe. Přišla jsem o skvělé zaměstnání, o dobré přátelé, o svoji životní lásku, peníze, hrdost, naději sebeúctu a sebevědomí. Vloni před Vánoci jsem si kladla otázku, jak hluboko se dá ještě padnout a o co všechno mohu ještě přijít. Že už jsem snad o všechno, na čem mi záleželo přišla. Sice jsem během toho roku našla pár těch vytoužených věcí, ale bohužel mě jen potkaly a pak zase odešly. Takže je to už rok, co se nacházím na onom mrtvém bodě. Nedokážu se hnout z místa, nevím co se životem. Připadám si osamělá se syndromem vyhoření. Což naprosto nedokáže pochopit jedna má známá, které vždy všechno spadlo do klína. Že prej si to jen namlouvám, že ve 23 nemohu mít syndrom vyhoření. Ale, já nemám chuť ani sílu něco nového zkoušet, páč to stejně vždy dopadne stejně. Přesně jak jsi napsala. Čekám na někoho, kdo mě udělá štastnou a ukáže mi kudy a jak jít. A to je chyba. Vím, že bych si tu cestu měla dláždit sama. Jen nevím, jak začít. Co udělat proto, abych se hla z toho mrtvého bodu, vystoupila z toho začarovaného kruhu a přestala žít minulostí

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nechci ti radit, ale protože jsem si ten pocit zažila, můžu ti za sebe říct, že je to jedno. Jde o to prostě hlavně NĚCO udělat. I když by to měla být ta největší blbost :D Prostě to rozhýbat a ono se to pak postupně začne vyvrbovat. I když to bude nejdřív úplně nejvíc nahovno třeba :D Věřím že to je ta jediná cesta. Hlavně se zbavit toho strachu ze špatných rozhodnutí. Ona vlastně žádná "špatná" a "dobrá" rozhodnutí nejsou. Jsou prostě jen rozhodnutí. To my lidi je hodnotíme a zařazujeme...Zkrátka míň přemýšlet a víc jednat :D Přeju ať se to podaří!!

      Vymazat
    2. Je to zvláštní, ale zrovna dneska u snídaně mě slovní spojení domeček z karet napadl také v souvislosti s mými vlastními prožitky, a teď ho čtu tady ve Tvém komentáři. Jak píše Raduška z made in les - je úplně jedno co uděláš, je to krůček po krůčku každý den, kdy uděláš něco jen pro sebe, sebeláska je klíčem, nehledat venku. Znám to, člověk prostě vůbec neví odkud začít, je to jedno odkud začneš, stejná řetězová reakce se projeví pozitivně, jakmile začneš. Krok za krokem. Ale moc dobře vím, že to není tak jednoduché, jak to může vypadat - syndrom vyhoření či zaseknutí se můžeš prožívat v každém věku, v tomhle ohledu s tvou známou nesouhlasím. Radit taky asi moc nemůžu, každý člověk je jiný a zde především platí, že bys především měla poznat sama sebe, já tímhle musela projít a vlastně procházím stále. Člověk se často identifikuje skrz ostatní - skrz rodinu jako já, či jako Ty přes práci, přátele, lásku... a když zůstaneme sami máme pocit,že nejsme nic. Kořeny jsou většinou bohužel hlubší než se zdá (jak jinak než že sahají až do dětství). Důležité je, ale podívat se na svůj život pohledem jako ne na tu poloprázdnou sklenici, ale na tu poloplnou - protože máš teď dokonalou příležitost ve svém mládí udělat v životě velké změny, můžeš začít úplně od začátku, ale není jiné cesty než začít v sobě. Když člověk nemá vyřešený vztah k sobě, můžou mu padat z nebe zlaté cihly a on jejich hodnotu nikdy nepochopí a není to špatně - je důležité nechat minulost plavat, ale nejdřív by bylo dobré s pomocí někoho velice chápavého zjistit, co se to stalo a proč ses zasekla. Jsi opravdu mladá a nemáš závazky a můžeš si udělat se svým životem co chceš, můžeš mít všechno co si umaneš. Je to zdánlivě lehké, ale taky hodně těžké, je to práce na sobě samém, ale určitě se toho neboj, výsledek za to stojí. Nemá smysl litovat toho, co se stalo, má smysl jedině pochopit to, poučit se a jít dál. Já už na své čtyřicetileté cestě udělala tolik chyb, že kdybych se měla bát udělat další nevylezu ráno z postele :-D. Což teda mám samozřejmě někdy chuť udělat, ne že ne. :-))

      Vymazat
    3. PS: Mně pomáhá psát si věci a myšlenky, sny, co se ti každý den stane, cokoliv - zkus si napsat, co jsi zažila a jak to cítíš a co bys chtěla, zkusit si napsat takový seznam svých přání a také ke každému si napsat, co pro to musíš udělat. Já budu pomalu sepisovat další články, co pomáhá mě konkrétně, třeba to bude inspirativní, ale každý si musí najít to svoje :-)

      Vymazat
  10. No vím, že je asi momentální zásek u mě v hlavě. Že jen to já se bojím pohnout z toho místa, i když bych chtěla. Hold jednou je člověk nahoře po druhé dole. A věřím, že nejde být pořád jen tam dole. Jak ráda s oblibou říkám "všechno je to v tvé hlavě" tak teď si jen ten mozek naprogramovat tak, aby se nebál jít dál a začal znova žít. Hold musím pochopit, že život jde dál a že mám velké možnosti, které mohu využít. Jen vytrvat a jít si zatím. Těším se na další tvé články. Jsou pro mě inspirací :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak! Myslím,že jsi moc chytrá holka a víš co a jak, jen se bojíš a to je normální. Moc Ti fandím a jsem ráda, že články Tě inspirují.

      Vymazat
  11. Eh, tak to mě zasáhlo přímo do živého. V mém životě se chystá změna, která je potřebná a já se jí bojím. Nevím jestli dělám dobře a zoufale pátrám v hlavě, jestli není někdo, kdo by poradil. Díky Tobě alespoň vím, že nejsem sama a musím věřit svému vnitřnímu hlasu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Markétko, držím pěsti moc a jsem ráda, že jsem se svými úvahami trefila někomu taky do tématu, protože pro mě je to teď veliké téma. Strach je prostě s těmi změnami spojený, i já se bojím, ale poprvé mám pocit, že právě naslouchám svému vnitřnímu hlasu, já jsem nebyla zvyklá moc naslouchat sobě- většinou jsem naslouchala jiným, odtud ten velký strach. Ale přesto věřím, že to dobře dopadne!!! Když se odhodláme něco udělat podle sebe, určitě to posléze zvýší zase naše sebevědomí, ono nic nemůže dopadnout úplně mizerně, pokud si člověk udělá trochu plán a rozumně přemýšlí nad svými možnostmi a je ochoten improvizovat a prostě skočit do toho neznámého, chce to hodně odvahy, ale myslím, že to za to stojí. :-) Ať se Ti podaří vše co si přeješ!!!!!

      Vymazat
  12. Já jsem člověk, kterej opravdu z hloubi duše nesnáší změny. Mám ráda své návyky a určitou rutinu, dává mi to pocit bezpečí a že je vše v pořádku. Jakmile mi tenhle klídek něco naruší, nesu to velmi těžce. Momentálně jsem ve fázi, kdy mě asi čeká jedna obrovská změna, ale záleží to na mě, a to je ten problém. Nemůžu se k tomu odhodlat. Nejsem dostatečně silná, nikdy jsem nebyla. Bojím se, že i když by ta změna mohla vést jednou k lepšímu, zhroutí se mi celý svět.
    Takovéhle články se mi moc líbí, budu se těšit na další :)

    MŮJ BIO SVĚT

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marti věř, že nejsi vůbec jediná, takových lidí je spousta, ta komfortní zona nám prostě dává určitý pocit bezpečí a nic neriskujeme. I když píšu takové články, i já si procházím velkým strachem, o těhle věcech určitě taky jednou napíšu, až budu ready a jsem moc ráda, že moje úvahy mohou někomu pomoct při odhodlávání se ke změnám, to jsem opravdu ráda,že článek splní svůj účel. I když holt tu odvahu musíme v sobě najít sami a ani sebelépe napsaný článek to za nás neudělá - dokonce ani za mě. Já myslím, že když si uvědomuješ, že se bojíš můžeš to překonat. Já už zažila zhroucení mého světa a jsem tu pořád, ono se hroutí právě jenom to ego a hranice komfortní zony - nikoliv celý svět a pokud ta změna skýtá život k lepšímu stojí za to se o to pokusit, protože ty výčitky a lítost, že člověk promáchl nějakou svou šanci jsou mnohem horší. Držím moc moc pěsti, ať se to podaří! Vím, že strach je největší nepřítel, taky ho mám a nemalý, ale nemíním se mu poddat. Věřím, že to zvládneme :-* Měj se hezky!!!

      Vymazat
  13. Marci, přeju ti, ať ti tvoje změny vyjdou!

    Já jsem svým způsobem šťastná, i když mi nevyšly vztahy, nemám partnera a bohužel se mi nepodařilo založit vlastní rodinu (což byl vlastně jediný můj sen, který jsem si kdy opravdu přála). K tomu mám šanci už jen posledních pár let, pak se ta možnost definitivně uzavře. Ale - snažím se to brát tak, že jak to, že si jako lidé nárokujeme, aby se nám dařilo ve všem, chceme všechno... Jsem vděčná za zaměstnání snů, možnosti uspořit si na cestování, kulturu... za to, že se mým nejbližším vyhýbají nemoci... říkám si, že mám hromadu "věcí", které ostatní nemají, neměli nebo ani mít nebudou, a tím myslím ty věci/záležitosti i nehmotné, a vlastně hlavně ty. Ne, že bych byla tak klidná a vyrovnaná osoba, ale zjistila jsem, že rozčilováním nebo třeba i závistí (převážně rodinkám s dětmi) se nic nevyřeší a je mi z toho ještě hůř, takže se to snažím nedělat. Asi to chce vnitřní vyrovnanost a sebelásku, ke které se člověk dopracuje až lety a životními zkušenostmi (zní to trapně pateticky, že? :-)).

    Držím pěsti, protože pouštět se do jakýchkoliv změn coby matka od dětí, byť odrostlých, to nemáš vůbec jednoduché. Ale fandím ti a už se těším na další popis celého procesu! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc moc děkuju za milá slova!!!! Jsem ráda,že tady mám svoje věrné moudré čtenářky. Máš pravdu v tom, že jako lidé chceme prostě všechno a časem musíme holt ze svých požadavků chtě nechtě ustoupit a je to svým způsobem bolestné. Je mi jasné, že není ani jednoduché vzdát se svého snu mít děti a rodinu a zároveň obdivuji, jak se s tím vyrovnáváš. Je to přesně jak píšeš, Ty máš to, co nemají ostatní a ostatní nemají zase to, co máš Ty. Já jsem šťastná, že mám ty dvě děti, i když je s nimi strašná práce :-), bohužel zase nemám tolik prostředků, nemám ani parťáka či vlastní fungující rodinu, z které jsem já jako dítě vyšla. Proto je pro mě tak důležité aspoň se snažit i v rámci těch možností co mám, žít spokojený život a ukázat těm dětem, že to sice není jednoduché, ale jde to. Taky se snažím nekoukat, co mají ostatní a já nemám, ono to fakt nikam nevede a člověk se cítí mizerně. Člověk by měl být vděčný za to co má. A vůbec to nezní trapně ani pateticky - je to hluboká pravda, ke které se člověk opravdu dopracuje až léty a zkušenostmi. To je život.
      Děkuji Ti moc za podporu a určitě tady napíšu, jak to celé bude dál pokračovat, sama jsem na to zvědavá :-D. Přeji spokojené a hezké dny Tobě!!!!

      Vymazat
  14. eM, skvely, inspirativni clanek.
    Ja takhle pred dvema lety udelala tlustou caru za tehdejsim vztahem, ac kratce po svatbe, a mi nejblizsi meli co delat, aby zustali stat pri mne. U me je problem v tom, ze na jednu stranu jsem vybusna ohledne prkotin, ale na druhou stranu ty podstatne a velke veci drzim uvnitr, tak hluboko, ze mam problem si je uvedomit sama. Takze moji neblizsi vlastne nevedeli vubec nic a az po ruznych, pro me slozitych, rozhovorech mi pomalu zacali rozumet. No, a ted jsem nejstastnejsi clovek na svete - mam bajecneho manzela, ktery me umi primet k tomu, abych si nenechavala veci kvasit ve svem podvedomi a pracovala s cimkoliv, co prijde, mam nadhernou dceru, ktera je snad za odmenu, protoze to je snad nejhodnejsi a nejstatecnejsi miminko, co muze byt. A ac se to vsechno stalo ve zrychlenem rizeni, snadne to rozhodne nebylo. Tak si ted uzivam kazdicky okamzik, ktery nastava.
    Drzim palce, at je tva cesta ke stesti co nejrovnejsi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jéééé ahoj Zuzko!!! Moc děkuju za milá slova vážně. Teď si uvědomuju, že mám v poště od Tebe určitě mail, ve kterém jsi mi psala všechny ty změny! Tak můžu odpovědět aspoň zde a pokusím se pak napsat i dál do mailu někdy. Mám teď život příšerně zahuštěný. Člověk když ty změny nastartuje, tak najednou je to přímo kolotoč plný změn. Ale máš naprostou pravdu, já mám úplně stejný problém jako Ty, nevím, jestli je to tím, že jsme introverti, ale budou v tom nejspíš i jiné příčiny - nemám dobrý přístup ke svým emocím a k těm podstatným myšlenkám, které se týkají mě. Přesně jak píšeš, řeším prkotiny a zásadní věci zůstávají někde pohřbené a pak vyplavou a pomalu povodeň. To se mi samozřejmě děje i teď, kdy prostě už do světa vysílám signály, že takhle prostě žít nechci a nebudu. Spousta lidí to nepochopí a ani chápat kolikrát nechce, s některými se to dá v klidu vyříkat a jiní jsou naprosto nedocenitelná opora a podpora. Jsem strašně ráda, že jsi šťastná, byť si dokážu představit, co to musel být za fičák, během dvou let otočit o stoosmdesát stupňů ne-li víc, a že to jednoduché nebylo asi vůbec. Ale odměny ses zjevně dočkala vrchovatě a to je nádherné. Moc Ti přeju a Tvé rodině, ať si jdete za svým štěstím a hlavně ať jste zdravé holky!!!! Je to pro mě zase inspirativní příběh, když vidím, že to prostě jde :-). Měj se krásně a děkuju moc!!!!!!! :-***

      Vymazat
  15. Emi - povedené zamyšlení. Ne většinu času šťastná nejsem, jedu autopilota, ale nemůžu s tím nic dělat. Jsem máma tří malých dětí a ty mne svázaly doma a cesta ven není. Ale opustit je, bych taky nedokázala, to bych trpěla ještě víc. A teď babo raď! Mohu stokrát číst různé motivační články, zkušenosti matek podnikatelek, ale pokud není komu dát děti pohlídat, prostě to nejde - já jsem ráda, že jsem schopná zajít sama k zubaři, natož něco kreativního podnikat. Například jsme byli o prázdninách s dětmi na horách, ale já se vrátila snad ještě vyplivnutější, než jsem odjížděla. Ale své děti miluji, o tom žádná, jen se musím každý den rvát o trochu energie pro sebe. Bohužel zatím dost často prohrávám. Tobě přeji všechno dobré na tvé cestě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Margaritko, omlouvám se za zpoždění s odpovědí. Změny životní mě teď zaměstnávají naprosto šíleně. Já tohle moc dobře znám. Mám "jen" dvě děti a byly doby, kdy jsem měla pocit, že jsem v pasti, byť své děti miluji a chtěla jsem jim ze všech sil dát krásné dětství. Bohužel žena si musí vždycky vybrat a není to jak nám vykládají různé lifestylové časopisy, že můžeme mít všechno. Pokud člověk nemá support team, jak já tomu říkám, a nemá kdo hlídat děti občas, aby si máma mohla udělat čas pro sebe, je to velice těžké. Já to tak měla, a dodnes se divím, jak jsem to přežila, vzhledem k tomu, že jsem byla navíc po rozvodu. Já Ti držím pěsti, abys nevzdávala čas a chvilky sama pro sebe, byť by to mělo být deset minut denně, jednou děti vyrostou a věř, že to jde strašně rychle - já nechápu, že moje starší dcera má už 18 let a pak se najednou okovy uvolní a můžeš si splnit věci, na které dlouho nebyl čas. U mě ten čas nastal až teď, kdy jsou mé děti už relativně velké, dříve to prostě nešlo. A nepomůže motivačního nic, jen vydržet a hýčkat si malinké každodenní radosti, kdy si uděláš čaj a posedíš si u něj v klidu. Držím pěsti ať jednou vyjdeš z toho všeho jako vítěz, protože jednou to opravdu přijde. To mi můžeš věřit.

      Vymazat
  16. Nejlepší povídací článek, kterej jsem za poslední dobu četla, díky za něj :-)
    Ivana Bednářová

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ivi, já moc děkuju za taková milá slova, to je pro mě velká poklona!!!

      Vymazat

Děkuji Vám všem za zastavení a že věnujete svůj čas napsání komentáře. Moc mě taková zpětná vazba těší!!

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Translate