úterý 5. srpna 2014

"Holiday In" - O životě a horském pikniku

Moc Vás všechny zdravím,

už týden mám dovču a není to dovolená, z které bych Vám tady ukazovala reprezentativní fotky od moře či z nějakých atraktivních míst. 
Trávím ji doma, ale necítím se nijak ošizena. Naordinovala jsem si první týden dovolené, být pokud možno pořádně offline, vypnout, vyresetovat mozek, nahodit novej software - pokud možno lepčí upgradovanou verzi,
 i když jak říká má drahá kolegyně Enka, chtělo by to už externí disk :-).
Jsem totiž tvor dost neurotický a hyperaktivní a musím přiznat, že neumím odpočívat pasivně. Mám pak výčitky, že jsem den jen tak proflákala. Já vím, je to blbost. Pořád se učím "kvalitně flákat". A právě o dovolené, kdy najednou nemám nad sebou režim a bič nikoliv boží, ale denní rutiny, tak mi to začne být jaksi divné - ten "poklid". Ale právě v tom poklidu, začnou vyplouvat na povrch zasuté myšlenky a nezpracované zážitky a já najednou zjišťuju, že mám se sebou co dělat až až :-).
Tentokrát se mi to celkem podařilo odstřihnout se a zároveň se ze sebe sama nezbláznit :-D. 
Asi jste si všimli, že jsem ani nezvládla odpovědět na Vaše skvělé komentáře pod minulým článkem, až včera. 
Ale řeknu Vám, přečíst si je i po týdnu je hrozně, obzvlášť tehdy, když se mi stane to, že člověk sice míní, ale život mění....Pak si přečíst pěkné a povzbudivé slova od milých lidí, potěší o to více.



Si říkám, jestli jsem to nějak nezakřikla v posledním článku. Ale opravdu jsem měla pocit, že se vše obrací k lepšímu, měla jsem spoustu věcí, na které jsem se těšila, super lidi kolem sebe, zdálo se, že ke mě přichází i nějaké peníze navíc, což také hodně povzbudilo mou mysl, která se pořád strachovala, jak to všecko zvládnem a strašně otravovala.
A pak přišla dovolená, vlastně jsem momentálně uprostřed mé dovolené a najednou tu sedím a mám pocit, že potřebuju něco nutně udělat, abych se odreagovala, abych zase zvládla momentální mizernou situaci.
A říkám si, o čem mám hernajs psát. Potřebuju psát, ale nechci své čtenáře pořád deptat svými životními etudami, které se mi dějou. 
Ráda píšu pozitivně, abych naladila ostatní k pohodě, k síle, pokud musí něco překonávat, protože sama vím, jak nejvíce ze všeho člověk potřebuje mít "kde brát", inspiraci, sílu, pozitivitu, víru, že vše bude dobré...že prostě život stojí za to žít, i když to není často vůbec žádná sranda.....
 Jo, kde bere eM to je někdy záhada i pro ni, fakt.



Tento článek prostě nebude přetékat radostí, a vlastně takový článek už nebyl dlouho, což mě mrzí. 
Mé poslední zpěvy páteční měly největší ambice takovým článkem být a bylo vidět, že jste to hodně ocenili a já zpětně též. 
Ale snažím se vždycky vykřesat aspoň trochu naděje ze všeho, protože život nejde prostě tak, jak si vysníme, jak chceme my a těžko má smysl s tím bojovat. Bohužel, někdy je strašně těžké a bolestné příjmout okolnosti a ptáme se pořád: co jsem sakra udělala špatně? proč já? copak už toho špatného nebylo dost? Křičíme: to není fér!!! život je pěkná kurva!!!
Ale on ten vesmír si prostě jede svoje, vychovává nás a učí nás bez ohledu na naše sebelítosti či očekávání.
Člověk pak stejně musí zvednout hlavu a přestat obviňovat - sebe, jiné, vesmír, osud....
Je tolik věcí mezi nebem a zemí, tolik radostí a bolesti a přece jde život zase dál. 
Často je krutý a učí nás, že nic nevlastníme, že to máme jen zapůjčené - že si to máme užít v tu danou chvíli, na kterou nám to půjčil a pak se srovnat s tím, že nám to jednou vezme.
Člověk má svůj život pod kontrolou jen do určité míry a pak se musí srovnat s tou oblastí, která nepodléhá jeho kompetenci. 
Zde mě napadá jedna moudrá hláška, kterou snad už slyšel každý z vás.
 Třeba já ji poprvé slyšela v nějakém filmu nebo seriálu, ani nevím jakém, kde se protagonista léčil u dvou áček jakože Anonymní Alkoholici.
Nebojte, nikdy jsem se ze závislostí jakéhokoliv druhu léčit nemusela, naštěstí k závislostem nemám sklony...Nicméně mě tato věta tak zaujala a připadala mi tak hluboce moudrá, že si ji často připomínám obzvlášť, když se mi nedaří, jak bych si přála.

"Bože, dej mi sílu přijmout to, co změnit nemohu, odvahu změnit to, co změnit mohu a moudrost jedno od druhého rozeznat."

Když jsem se totiž rozhodovala během toho dovolenkového resetu, o čem by měl být další článek a mimojiné jsem se Vás i ptala na FB, co by Vás zajímalo, měla jsem na výběr z několika témat, převážně letních, protože si uvědomuji, že mi tady teď nějak chybí sezónní záležitosti.
 Chtěla jsem psát i o kosmetice, které je tu poslední dobou hodně málo...ale udály se věci, které nedokážu jen tak zahodit a psát zvesela o chutných koktejlech na horké letní dny. 
Recepty určitě budou, ale dnes to prostě nebude. 
Život si tak trochu píše tenhle blog sám skrze mou osobu a mé datlující prsty na klávesnici. Můžu mít životní plán, blogo-plán, námětů a fotek na několik různých článků a přesto najednou nemůžu psát o ničem z toho, protože žiju něco jiného...
Přesto doufám, že ani takový článek nikoho moc neotráví a třeba si v něm něco povzbudivého pro sebe najde. 
A když ne, tak máte záruku, že Vám tady dám vždycky nějaké fotky :-D.



Nemám ještě moc sílu se příliš rozepisovat o smutné události, která se nám stala, jako bychom si jich neužily poslední dobou dost. 
Jen Vám naznačím, že bohužel článek o krásném koťátku, které jsem vám představila v minulém pátečním článku nebude.
Tento kratičký příběh totiž neskončil happy-endem. 
Bolí mě srdce a nemůžu o tom mluvit a ani moc psát bez silného citového pohnutí...
Možná jednou napíšu příběh o malé Penny, o tom, co všechno může číhat na chovatele kočiček a co není v jeho moci a ani v moci třech veterinářů, kteří Penny ošetřovali. 
Osud chtěl jinak. Chtěl, abychom této krásné kočičí holčičce otevřely svá ustrašená a zraněná srdce, která jsme nechtěly nikomu otevřít. 
Malá Penny to dokázala, že jsme ji začali okamžitě milovat. 
Bohužel shodou nešťastných shod okolností a příčin (které nám mají zůstat utajeny) onemocněla virovou nákazou plic a nikdo ji nemohl pomoci, nakonec už to sama vyčerpaná raději vzdala, protože to bylo velké trápení. My jsme bohužel musely tomu trápení přihlížet se zlomeným srdcem. 
Pro mě to bylo o to horší, že jako máma  jsem musela potlačit svoje zoufalství, řešit a rozhodovat a nakonec utěšovat ještě moje dvě lidská koťata.
Momentálně sledujeme naše kočičí kluky, jestli vir taky nechytli, ale přece jen velké a dospělé kočky mají velmi dobrou imunitu narozdíl od koťátek, které nemají skoro žádnou.....

Život holt umí pěkně naložit na bedra, to zas jo. 
Ale já jsem malý pán na to, abych soudila osud. 
Osudem Penny bylo, aby k nám přišla a abychom ji milovaly. 
Útěchou je mi, že jsem udělala všechno pro to, aby jí bylo co nejlépe na její cestě do kočičího nebe, užila jsem si každou minutu, kterou jsem byla s ní. Dokázala, že jsem své zatvrzelé a zraněné srdce otevřela. 
Ukázala mi, že není dobré své srdce uzavírat, protože nikdy nevíme, kdo může přijít. Teď už to díky ní vím.... 
Jsem za to ráda nesmírně, přestože s tím přišlo ruku v ruce to, že najednou mám srdce zlomené - opět. 
Často nechceme chápat, že s láskou přichází bolest, ať už milujeme muže, dítě nebo zvířátko. Je to neúprosný zákon - něco za něco. Nemůžete něco dostat, aniž byste něco dali. Nemůžete dostat lásku, aniž byste sami neriskovali své srdce. Je to těžké, mnohem těžší než zabarikádovat své srdce nedobytnou zdí z betonu. Za tou zdí máme pocit bezpečí, že na nás nikdo a nic nemůže, ale zároveň se odřízneme od životadárné energie, kterou je láska - k jakékoliv bytosti.
Toto mě naučila maličká Penny, která vážila kilo dvacet a znala jsem ji čtrnáct dní. 
I tak maličké bytosti dokáží s člověkem udělat velké věci.
Ať už to zní sebesmutněji, vždycky budu vděčná osudu, mé kamarádce Míše a mé nové kamarádce Evičce, původní mamince Penny, že způsobily, že k nám tahle holčička mohla přijít. A také moc děkuji mé drahé Ence, která přispěla svým úsudkem, radou, laskavým slovem a také činem, protože jednu návštěvu veterináře absolvovala se mnou....


Milá Penny, bylo nám ctí Tě poznat a milovat!

A aby to nebyla taková trága pro vás čtenáře, tak sem dnes dávám fotky z našeho horského pikniku, který jsem s mýma holkama nedávno podnikla, před tou smutnou událostí. 



Aneb v největších horkách nedokážu ležet a smažit se na dece u vody a raději vystoupám na nejbližší nejvyšší vrcholek - kopec. Vítr se tam prohání i v největším horku, opálíte se líp jak u vody a v lese najdete chladivý úkryt a třeba i něco dobrého k snědku (o tom ale příště).
A protože je přece jen takový výšlap energeticky náročný, je třeba sbalit sváču....


 Zcela stylově, opečená pletýnka se salámem Horalem-Vysočinou - 
co taky jiného pro tři Horalky...a hodně zeleniny...

 a předtím je třeba se kvalitně nadopovat energetickou bombou, třeba oreo milkshakem, recept bude také brzo.....



Ať se Vám s námi na pikniku líbí. 
Přeji Vám krásné dny plné lásky a pohody! 
A vašim blízkým, ať už z říše lidské či zvířecí, abyste si užili sebe navzájem co nejvíce a využili každou chvilku, která je Vám osudem darována - a k tomu hodně zdraví všem!!! 
A krásné rozmarné léto!


 Na vysokém kopci roste a právě kvete dobromysl nebo-li oregáno, úžasná to bylinka....


Miluju chrpy luční....





 Směr je jasný....ke Křížku
 Cíl v dohledu...
 U cíle....krásný výhled za tu námahu stojí
 Odměnááááá...
 ...následné osvěženíííííí
 Zachycen sen...
Sluníčka

14 komentářů:

  1. Kočičky je mi moc líto. Tvé fotky jsou tak krásné! Přiznám se, ani nevím, co psát a jak reagovat. Ráda bych tě nějak povzbudila, ale někdy to prostě je takové smutné. Je dobře, že píšeš, třeba ti to trochu pomůže. Psát ti, že bude líp a já vím, že bude, je takové klišé. No nic jiného mne nenapadá. Prostě ti přeji, ať je líp. Stejně nechápu, jak tak šikovná, milá a talentovaná žena může mít takové smutné období...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Martinko jsi strašně milá a chápu, že opravdu není moc co na to napsat, děkuji, že jsi přesto napsala - povzbuzuje mě už to, že někdo se zde zastaví a pár slovíček zanechá. Moc Ti děkuji za přání, já přeji Tobě ať si užíváš úžasné období také...prostě to je život, no - co už naděláme. Já doufám, že i tohle smutné období jednou skončí...Měj se krásně!

      Vymazat
  2. Vlastně ani nevím, co psát. Po přečtení článku je mi moc smutno, protože vždycky říkám, že takovým malým nevinným stvořením by nemělo nic být, je to strašné. Věřím ale, že i tak krátká přítomnost nové bytosti ve vašem životě měla smysl. Měla vás něco naučit, možná se znovu otevřít, možná to poznáte až časem. Život je zkrátka takový a do němých tváří bohužel nevidíme a ony nám nepoví, co je trápí. Tak hlavně ať se zbylé kočičí smečce daří lépe.
    Nikdy jsem nebyla moc dobrá na slova útěchy... Nuž, cítím s vámi. Aspoň bylo koťátko v dobré společnosti.
    Užívej dovolenou a klid, mozek si potřebuje odpočinout, jinak by se z toho člověk taky mohl zbláznit... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. An děkuju moc za tak krásný komentář. Já vím, ono na to nejde pořádně nic napsat a není ani smyslem z Vás mámit soucit - prostě píšu z přetlaku.....Ona je to moje slabá stránka, jak napsala na mém fb Lucka,dětem a mláďátkům by se tohle stávat nemělo...ale život chtěl jinak. Snažím se nahlédnout na tu lekci, ale rozumem to určitě nepůjde..
      Kluci se mají k světu naštěstí.
      A věř, že Tvůj komentář je plný útěchy.....Díky moc za něj i za přání, pravda - člověk fakt někdy musí vypnout, jinak hrozí vyhoření hárdvéru :-D

      Vymazat
  3. To je mi líto, takové krásné koťátko. Život je někdy dost hnusnej.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ivi děkuju, bohužel je to tak....někdy to stojí pěkně za pendrek.

      Vymazat
  4. Em, v tom Ti úplně rozumím. Taky mám často s blogem jiné plány než jak to nakonec dopadá... A tak mám nachystáno plno článků, které jsou často sezónně zaměřené, jenomže pak není čas, není nálada nebo chuť zrovna psát a tak se stane, že jejich publikování prostě prošvihnu...Tak si je schovávám třeba na příští rok, pokud mě to psaní bude ještě bavit :o) Ono se fakt nedá do ničeho nutit...A blog je hlavně pro nás (pro každou ten její :o), takže bychom měli psát jen tak, jak se to líbí nám...Držím Ti palce ať se Ti daří jak v blogování tak v životě, takový ti citlivý a umělecky nadaní lidé jako jsi Ty to mají ten život častokrát holt těžší, ale zase jsou schopni prožívat daleko krásnější okamžiky! ...A taky dokáží krásně těšit lidi okolo, Tvoje návštěvy u nás na blogu jsou toho důkazem, díky Ti za ně ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já děkuji za Tvoje návštěvy, u Vás na blogu je mi moc fajn, ta lesní pohoda z něho přímo čiší:-)
      Máš pravdu, že ten život je často těžký proto, že člověk ho holt intenzivněji a citlivěji vnímá no....
      A jsem ráda,že takové blogo-dilema nemám jen já, že mám tak chápavé čtenářky...máš pravdu, že přece jen ten blog je prostě svým způsobem deník, i když mám ambice i poskytovat užitečné informace, někdy je nad mé síly tvořit články jen abych něco napsala....A doufám, že i Tebe to bude za rok bavit taky !-)

      Vymazat
  5. Sis.. co dodat.. vždyť víš.... :***

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já vím Zlatí, díky že jsi :-*

      Vymazat
  6. Fotky krásné, ale nemám na ně náladu a přeskakuji, nezlob se.. Je mi to strašně líto a stydim se to přiznat, ale bulim tu jak želva, ještě že jsem dneska v kanclu sama... Je dobře, že vám otevřela srdce a pro ní zas, že byla u tak skvělých bytostí, držte se! Kamarádce včera umřela kočička na Felv, tak mám pocit, že je toho poslední dobou nějak moc..už se to musí obrátit a být jen dobře! Myslím na vás...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dejničko ty se nezlob, že jsem Tě svým článkem rozplakala, člověk vždycky přemýšlí jestli to má napsat, ale prostě bych asi nemohla psát nic, tím, že můj blog není jen encyklopedie ale i můj virtuální deník, byť cenzurovaný !-), tak nedokážu nepsat ani o tak smutných věcech, protože to je prostě život. Mrzí mě moc i kočička kamarádky, je to smutné a každý kdo je nakloněn zvířátkům, potažmo má kočičí srdce těžko snáší takové události.
      Ale věř, že i my věříme, že bude líp, musí být líp - bez téhle víry by vůbec nemělo smysl vstávat z postele a já věřím, že to nějaký smysl mělo, i když to rozumem nedokážu pochopit a srdce si taky nedá smutek vymluvit...ale všechny naše kočičky už v našem srdci budou napořád.....
      Myslím na Tebe také a moc děkuji za soucit a komentář - na fotky se vykašli !-), třeba až bude někdy líp se na ně ráda podíváš...

      Vymazat
    2. Však tvůj blog je krásný právě proto jaký je a je dobře, že píšeš i o těchto věcech, které bohužel k životu patří. Mrzí mě jestli můj komentář vyzněl hrubě a neuctivě, ale bylo to moc emocí.. Prostě zvířátka, mláďátka a hlavně kočičky maj v mém srdci velké místo, větší než většina lidí, tak mě jejich osudy dojímaj...

      Vymazat
    3. Díky Dejni, né v žádném případě jsem Tvůj koment nevnímala jako hrubý a neuctivý, naopak cítila jsem, že je prostě plný emocí - já jsem taky emotivní člověk, takže je mi to blízké.....Právě taky to mám tak, že nevinná stvoření si získávají mé srdce okamžitě narozdíl od lidí, od kterých často přichází zklamání a deziluze a jejich sympatie jsou hodně podmíněné, kdežto u zvířat ne - a proto je to tak citlivé téma i pro mě. Nejraději bych zachránila všechny kočky světa, ale prostě je to nemožné a člověk se s tím musí smířit, že se to stává, ale je to strašně kruté zvlášť pro takové citlivé povahy.

      Vymazat

Děkuji Vám všem za zastavení a že věnujete svůj čas napsání komentáře. Moc mě taková zpětná vazba těší!!

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Translate