pátek 29. listopadu 2013

Nebojme se být odlišní

Zdravím Vás při pátku,

dnešní článek bude spíš takové zamyšlení. 
Ano, vím, že tento týden už to bude po druhé, co nakusuju krajíc ošemetných témat, ale mám plnou hlavu myšlenek a potřebuji je nějak smysluplně srovnat do lajny....

Dnes každá druhá blogerka má pocit, že může dávat rady do života.
Proč ne, když se na to cítí a má pocit, že něco zažila a že má, co říct....
Doufám, že jste si toho všimli, že se nesnažím dávat jasné rady či doporučení....ale spíše píšu o sobě a když doporučuju, tak jen to co zabralo mě. Jsem si vědoma toho, že kolik lidí tolik prožitků naprosto jedinečných, že není možné vytvořit univerzální návod na život. A vadí mi, pokud někdo proklamuje svůj výrobek či názory jako naprosto dokonalé a jedinečné a fungující pro nás všechny – nic takového neexistuje...
Ale existuje jedna věc - jeden návod, který funguje pro všechny bez rozdílu...a tou je láska.
Nechci dnes psát o lásce partnerské, na to si netroufám...ale už jsem v pondělí nakousla téma lásky k sobě samému – paradoxně lásky, která je nejvíce trestána aspoň většina z nás byla takto vychována....
Bohužel z toho plyne spousta bolestí a nedorozumění.
A další nešvar, který dnes chci naprosto otevřeně odsoudit je nedostatek tolerance k odlišnosti a jedinečnosti každého z nás. 
Všechno Vám rozeberu a vysvětlím...takže pokud Vás to zajímá určitě zůstaňte....nebude to dnes o fotkách, bude to spousta spousta slov. 
Můj blog není jen o kosmetice a krásných věcech a jak jsou mi moji čtenáři čím dál bližší a reagují na mé články, píšou své vlastní příběhy, prožitky a projevují city, získávám určitou odvahu pouštět se i do méně atraktivních témat – opět s vidinou, že třeba někomu tato úvaha může přijít vhod.
Tento článek je psán pro konkrétní osobu, a matroš k němu jsem sbírala celý dosavadní život a to nejen vlastními zkušenostmi, ale i sledováním či nasloucháním příběhu jiných... a proto také bude laděn osobně.


Abyste mohli psát blog musíte být svým způsobem „divní“. A slovo divný, odlišný....zde budu dnes používat velmi často a to v nejpozitivnějším smyslu toho slova. Dneska chci totiž rehabilitovat všechny tzv. divné lidi – bláznivé, jedinečné....introverty, kreativce a snílky, citlivé lidi...
Je mi jasné, že tímto vstupuji na tenký led a může mi to být vyčítáno, ale o to dnes jde – vystoupit otevřeně a ukázat, že být divným a nezařaditelným není špatné znamení vypálené na čele, že to není cejch a už v žadném případě něco, za co by kdokoliv měl být trestán, šikanován či jen netolerován.
 Odmítám totiž toto pokrytectví zcela nekopromisně a to jsem jinak člověk, který je velmi chápavý ke slabostem lidí. 
Netolerance není slabost, je to zlo.
Já jsem totiž také jedna z těch divných, výstředních lidí. 
Dělám si vždycky legraci a říkám, že jsem převychovaný introvert. Tím jak působím dnes, se může zdát, že jsem suverén a člověk naprosto vyrovnaný, komunikativní atd..... 
Ano, svým způsobem jsem, ale stálo mě to příliš usilí, trápení i bolesti, hlavně smutku a pocitu nepochopení – především v dětství a dospívání.
 Teď už je mi 37 let a dopracovala jsem se k tomu, že mám přes všechno samu sebe ráda - přijímám svou odlišnost a nestydím se za ni a především - nezajímá mě, co si o mě myslí „většina“.

 Protože, kdo je to ta „většina“ co nás citlivé divné introverty, kteří vidí kouzlo ve věcech, které většina ani nevidí, odsuzují? 
Většina je ta spousta lidí, co jsou si podobní návyky, stylem i způsobem chování, a tento většinový trend je udáván jako norma ve společnosti nebo v kolektivu – ať už ve škole či v zaměstnání, v politickém životě...prostě kdekoliv...
Většina je skupina jednotlivců, kteří z nějakého důvodu nemají talent či sebevědomí, nemají dost hezkou postavu či obličej či prostě je jen okolnosti a okolí převálcovalo a tím jak jsou utlačeni sami v sobě a ve své malichernosti, mají potřebu aspoň něco, nejlépe někoho, řídit. 
A na koho se vždycky nejdřív zaměří? 
Na někoho, kdo se od nich odlišuje, ať již vzhledem, talentem, citlivostí a třeba nedostatečnou schopností dát najevo své city a myšlenky či nedostatečnou schopností být dravý a ubránit se....
Když se sejde taková banda lidí, co své mindráky a bolesti potřebují ventilovat ven, vždycky někdo stojí opodál, kdo do takové skupiny nezapadá. 
A protože v kolektivním vědomí je velká síla, snaží se tahle „většina“ nastolit normy (ať už kdo se s kým bude kamarádit nebo co si bude oblíkat až po to, co se může a co ne..).....
Taková skupina má většinou svého vůdce, který pohledem zvenčí  nemá žádné zásadní kvality nebo aspoň větší než ostatní, ale má větší vervu a agresi, jak prosadit svoje normy.
 Takový malý či velký tyránek....anebo rozkošná holčička....
A mimo takové party, skupiny, kluby....stojí většinou ten „divný“ člověk, který nějak nechápe, proč by měl v něčem takovém vlastně žít, pracovat a fungovat. 
Člověk, který se může odlišovat vyznáním jiných hodnot, nošením jiného oblečení než je běžné, může vynikat talentem, kteří ostatní nemají, nebo ho jen baví to, co ostatní ne (třeba i samotné učení ve škole)....
Takový člověk je zároveň většinou velmi citlivý a zároveň velmi neprůbojný. Svým způsobem touží po přijetí té "většiny", ale vnitřně cítí, že to "přijetí" znamená vzdát se svých vlastních jedinečných způsobů.

Vím, o čem mluvím - byla jsem jako dítě taková.
Hubená, vysoká holka s brýlemi, těžký snílek, ale hodná, která by mouše neublížila, velmi citlivá až přecitlivělá. Bohužel na své dětství nevzpomínám ráda, protože těch pozitiv tam bylo minimum. Byla jsem přesně ten typ, kterého začne šikanovat pravidelně po cestě ze školy spolužák – smrad o hlavu menší (považte). Nebo si ji k otravování vyhlídne nesympatická starší spolužačka. Dodnes, když tu ženu potkám (a ona nemá šanci mě poznat) tak se mi otvírá kudla v kapse.....Jak je ubohá jsem si ale uvědomila až v dospělosti s odstupem let a zkušeností - v dětství takový nadhled nemáte. 
No přičtěte k tomu velkou zálibu ve čtení, jako jeden z mála prostředků jak uniknout z reality, a talent na kreslení,který  byl na hodinách výtvarné výchovy v minulém režimu brán za „příliš“ divný až po typickou výchovu v rodině.
 V rodině kde dítě nemá žádné slovo, nemůže vyjádřit nesouhlas ani svoje city naopak je za to trestáno....
A máte tady introverta jak vyšitého na ubruse...
Bohužel i když jsem se svépomocí a zkušenostmi dostala až na tuto úroveň, kde jsem teď, kdy jsem spoustu věcí v sobě překonala, přesto hlavní introvertní tendence přetrvávají. V některých věcech je výchova až nebezpečná. Bohužel jsem byla exot i pro vlastní rodiče a dodnes nechápou „o co mi jde“, i když se navenek až tak neodlišuji - jsem vzornou matkou, mám rodinu, chodím do zaměstnání atd...jako „většina“ !-D
Ale já své rodiče nesoudím, protože vyrůstali v daleko komplikovanější době než já a dostali do vínku ty samé "hodnoty", které pak jen předávali dál v dobré víře, že takhle se to má dělat.

Když jsem se stala matkou, snažila jsem se všech těch věcí, kterých se dopouštěli rodiče na mě, vyvarovat. Snažila jsem se (a snažím) mým dětem opakovat, že je máme rádi, odlišovat to, že když se chovají tak, jak nesouhlasíme, že tímto neodmítáme je samotné, ale pouze to chování. Nevydíráme je citově za to, že když se budou chovat jinak, nebudeme je mít rádi. Nesrovnáváme je s ostatními dětmi, což je největší mor a já si dodnes pamatuju, jak mi byly neustále dokola předhazovány dvě sousedky, které asi zapadaly do formy, v které mě chtěla mít  upečenou moje mamka....Nezáleží mi na většinovém názoru nebo na tom „co řeknou lidi“, ale na tom co cítíme my v naší rodině....atd. Snažíme se dětem uložit do hlavy, že se mají o sebe starat, že se mají mít rádi sami sebe i navzájem...
Ano a pak vyjdou ven do jiných kolektivů a najednou zjišťují, že třeba neuvažují jako většina, že nezapadají do schémat svých spolužáků....že je jim záviděno, nepřáno, není jim rozuměno....
A co jako s tím???? Jako rodič cítím bezmoc, ale zároveň chápu, že každý si bohužel musí svou bitvu vybojovat sám, ale je super, když má blízké lidi, kteří ho dokáží pochopit a když ne přímo pochopit, tak aspoň stojí za ním, děj se co děj....
Tato společnost totiž jedinečné lidi moc neuznává, je zde příliš hluboce zakořeněna závist, nikomu se nic moc dobrého nepřeje – a nedej bože, když se vymykáte, tak máte co dělat, abyste si svoji tvář obhájili. Takoví lidé to mají opravdu těžší, protože doba jim není nakloněná,  je nakloněná té většině, která konzumuje a spotřebovává povrchně, nedívá se „za“ věci, kolikrát se nedívá ani „na“ věci.....nejde do hloubky a nemůže porozumět někomu, kdo vnímá citlivěji a není schopen se extrovertně, jednoduše vyjadřovat a prosadit – není dravý a agresivní.
Introvert často cítí velké nepochopení a to, že ho okolí nepřijímá takového jaký je. Buď se přizpůsobí davu (a vnitřně trpí ale navenek je „přijatelný“) nebo se nepřizpůsobí a čelí odporu a trpí navenek. 
Pokud je ještě vychováván stylem, že jeho názor nemá žádnou hodnotu a že názor většiny je důležitější než jeho, tak je v pasti. 
Ano i já jsem se naučila navenek chovat určitým přijatelným způsobem, neprojevovat své „odlišné“ charakterové vlastnosti a názory a někdy spíše jen mlčet nebo naoko „přitakat, abych měla klid“. Nikdy jsem v žádné velké partě nebyla – nejsem kolektivní hráč, i když jsem v dětství toužila po všeobecném přijetí. Dost často jsem se cítila jako outsider. 
Dospíváním jsem si začala toto více uvědomovat a začala jsem pracovat na svých komunikačních dovednostech, které byly opravdu dost zoufalé. 
Možná i odtud pramení má touha psát (která vyústila v tento blog). Vždycky jsem se uměla totiž vyjádřit lépe písemně než ústně. Nedokázala jsem se obhájit, nedokázala jsem vyjádřit svoje pocity a myšlenky, ale moje slohové práce byly jedny z nejdelších – no blaho pro učitelku češtiny (až na ty chyby !-)......
Pomáhalo mi postupně, že jsem dosáhla na pár úspěchů, které mi pomohly se uvolnit a mít sebevědomí, že jsem něco dokázala, ačkoliv to třeba nakonec nebylo to, co jsem chtěla původně....(jako být umělec :-) 
Např. udělat maturitu za „čtyři“, mít úspěch v nadnárodní společnosti – v mé první práci, porodit a vychovávat dvě děti...., vybojovat válku s nemocí atd....
Podstatné ale pro mě také bylo, že se přece jen tou cestou dospívání objevili lidé, které jsem mohla počítat za své přátele, kteří byly svým způsobem „divní“ jako já nebo jen byli prostě tolerantní a vůbec mě neposuzovali. Nebylo jich ale nikdy moc, bylo jich naopak velice málo. Až v prvním důležitém zaměstnání jsem se začala rozkoukávat, že nejsem tak divná, jak jsem si myslela...ale to už jsem žila ve velkoměstě a ne v maloměstě o velikosti jedné městské části Prahy.
Pak jak šel čas, tak jsem se naučila i mít samu sebe ráda navzdory výchově a všem různým předsudkům a pak už byl jen krok k tomu, abych si dokázala také plnit nějaké své sny. Začít se pořádně věnovat malování, které jsem milovala odjakživa, co jsem byla schopna uchopit v ruce tužku.....(ale neměla jsem v této činnosti žádnou podporu) a třeba si založit tento „ukecaný“ blog.
A musím zdůraznit jednu věc, že právě díky blogu jsem se potkala s tolika skvělými a svým způsobem bláznivými lidmi, kteří jsou na stejné vlně jako já, že až žasnu, kolik nás najednou je a já mám pocit, že jsem prostě mezi svými - že nejsem vlastně divná :-). Protože divný jsme všickí a já všecky ty divné, jedinečné osobnosti mám strašně ráda. Dávají mi pocit, že svět není osamělé a nepřátelské místo pro introverty a citlivky.
Přeji všem, kdo v sobě cítí takovéto věci, aby našel aspoň jednu spřízněnou duši, ale raději mnohem více....
Ale především a nejdříve se musí mít takovýto člověk rád – musí příjmout sám sebe, že je odlišný a že to není nic špatného, že to neznamená, že tím že je jiný, že je horší než ta většina, co ho odsuzuje – protože to není pravda. 
Věřte svým pocitům a sobě samým, naučte se vyjadřovat své myšlenky, ale zároveň pokud cítíte, že nejste přijímání, nechte si je raději pro sebe anebo pro ty, kdo je ocení...neházejte své perly sviním, chraňte si svůj jedinečný svět, svoje bláznovství...nenechte ostatní, aby Vám vzali to, čím jste - proč jste tak jedineční – jinak budete jen stínem sebe sama, přízrakem, který se vzdal sám sebe pro druhé a nakonec není ničím – stejně jako ti druzí.....

Četli jste někdo Osamělost prvočísel nebo viděli jste film? Přiznám se, že jsem měla jak film v přehrávači tak knihu v ruce a nedokoukala jsem ani film ani nedočetla knihu, tak ani nevím, jak skončila. Bylo to pro mě tak bolestné, příliš jsem soucítila s hlavními hrdiny, kteří byli příliš odlišní a trpěli tím, byli šikanování.... a tím nepřijetím se jim život jen komplikoval. Smutný příběh....ale já doufám, že nakonec se vždycky najde happy end pro všechny. Bez citlivých kreativních talentovaných lidí by byl tento svět smutné místo.

Přeji Vám abyste se nebáli být odlišní, být sami sebou, i když to není jednoduchá cesta a ostatní Vám hází klacky pod nohy...
Vám všem a mým dvěma milovaným dcerám dnes věnuji tento článek.


Mějte se moc krásně. Hezký víkend Vám přeje eM.

43 komentářů:

  1. Krásný článek, ale já jsem spíš člověk, který by si o tom dlouze povídal a krátce psal. To mi příliš nejde. Jen chci říct, že jsem moc ráda, že existuje tento blog, na kterém píšeš tyto články. O odlišnosti v dětství vím také své, ale naštěstí s podporou rodiny, jsem to zvládla a snažila se obracet svůj handicap ve svůj prospěch.

    Krásný víkend! Buďte samy sebou, holky!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Martinko moc děkuji za uznání a jsem ráda, že se Ti i tyto poněkud vážně laděné články líbí. Jsem moc ráda, určitě bychom si fajn popovídaly. Je skvělé, že jsi měla a máš podporu ve své rodině, to je nejdůležitější a člověk tak může své handicapy nebo svou odlišnost mnohem lépe zvládnout. Měj se moc hezky!

      Vymazat
  2. Milá eM :) od první věty do poslední - jak kdybych to psala já :) od malinka jsem to tak cítila, prožila jsem si mnoho smutku a zklamání, protože jsem mnohdy nechápala chování svých vrstevníků a důvod, proč bych se měla chovat jako oni... Člověk se v dnešní době nemůže ani pochválit nebo pochlubit (v dobrém slova smyslu), jelikož dnešní společnost to hned vnímá negativně a okamžitě odsuzují.... Došlo mi, že za ta léta podobných zkušeností jsem se hrozně změnila - raději jsem si své myšlenky nechávala pro sebe... Jediným utočistěm pro mě byla vždy rodina, která mě chápala a podporovala :) až v nějakých 17 letech jsem pochopila, že bych neměla to, co ve mě budovali rodiče od mala potlačovat, ale naopak vyzdvihovat... Dnes jsem za to šťastná :) i když teď neprožívám zrovna fajn období - stres, zkoušky, do toho se stěhuji a zařizuji byt a ještě ty moje trable - viz. můj poslední článek na blogu...dala jsi mi zase chuť do toho dělat věci tak, jak to cítím :) děkuji za ta slova a zůstaň i nadále "divná" :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Májo, moc jsi mě potěšila, že jsem svým článkem tak nějak nakopla i Tebe a máš chuť se zase rvát a jít s vervou do věcí :-). To je pro mě největší odměna a radost. Přeju Ti, aby Tvé náročné období brzy skončilo, aby se vše urovnalo i Tvoje pleť se pak uklidní a tak nějak všechno. Jsem moc ráda, že jsi můj článek vnímala takto pozitivně, asi je nás opravdu dost, kdo se v dětství a dospívání a i v dospělosti cítí prostě divně. Tak ať jsme všichni tak krásně divní, přeji i Tobě abys nic v sobě nepotlačovala a užívala sis své odlišnosti, i když ji okolí třeba nepochopí. Měj se moc krásně!!!!

      Vymazat
  3. Na můj povzdech na FB, že tento svět není pro introverty, mi moje kamarádka doporučila knížku od Susan Cainové - Ticho. Zatím ji nemám dočtenou, ale je to přesně o tom, o čem ty tu píšeš a je to tam všechno úžasně rozvedené. Člověk fakt není divnej, pokud králem společnosti. Jenom doba je prostě rychlá a povrchní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc za tip na knihu, určitě si ji zkusím vyhledat. Jsem moc ráda, že jsem se článkem trefila i do Tvého tématu a do toho jak to cítíš.....bohužel doba tomu všemu ještě dost nahrává....

      Vymazat
  4. Už jsem ti psala mail, jak to u nás chodí.. je to trochu zvláštní, vždyť víš...
    K introvertství - bohužel tak to je, dneska je in být smějící se extrovert a být zamyšlený introvert s bohatším vnitřním světem se nějak nenosí... Tahle věc se mi nikdy nebude líbit, extrovert není lepší jak introvert a introvert není lepší než extrovert. Každý je jedinečný...
    V tomhle článku si napsala jednu velmi důležitou věc - netolerance není slabost, je to zlo. A na to by měl každý myslet...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Nikolko, bohužel je to tak, buď se lidí škatulkují nebo se prostě netolerují a to není dobře pro nikoho, přesně tak, nikdo není lepší a nikdo nedostal tu moc povyšovat se nad ostatní - ať už je takový nebo makový...Moc Ti děkuji za milá slova, je nás holt dost co toto chápou a jsem ráda, že jsem o tom nakonec napsala, i když to bylo dost osobní. Tak ať se máš moc krásně!!!!

      Vymazat
    2. Ty se měj taky hezky a ať se daří tobě i holkám :) papa :))

      Vymazat
  5. Uf eM, tohle je silné téma. Vypynulo mi z toho, že holky si teď prochází asi horším obdobím. Myslím, že v Tobě mají skvělou oporu! Případně je dokážeš nasměrovat správným směrem.
    Netolerance je opravdu zlo a dopuštějí se jí pouze hloupí lidé.
    Držím palce, ať je brzy líp a posílám pozdravy do města klobouků:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá tuttobene, já vím, je to těžké téma, ale už jsem z něho měla docela těžkou hlavu a muselo to jít někudy ven :-). Někdy člověk musí pojmenovat věci správnými jmény. Moc děkuji za podporu, já doufám, že to snad tak je a že i já dokážu nabídnout podporu mým dětem. Děkuji moc za pozdravy a užívej si krásný adventní čas!!!!

      Vymazat
  6. Sluníčko, jsem ráda, že máme další společnou věc, kterou by do nás - potkat nás dvě spolu - nikdo neřekl! =D

    A víš, čeho jsem si všimla za tu dobu, kdy mě holky a dokonce i kluci šikanovali na základce? Že ti, co šikanují většinou dopadnou nejhůř.. V mlčení (tichu) je síla a to někdy až tak silná, že přebije i slova. Znám to, takto jsem si "vymlčela" hodně věcí ;) a to teď nemyslím nějakou tichou domácnost, nebo uražené ticho..

    Takovým paradoxem je, že všechny super baby, se kterými jsem se v poslední době poznala a chechtáme se spolu vždycky na celé kolo, až nás okolí okřikuje, tak jsou stejné diagnózy - introvertky =D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá moje, když jsem pochopila, že vlastně máme obě stejnou "diagnozu" hned jsem zase cítila, že nás to ještě více sbližuje. Máš pravdu poslední dobou ty naše "jízdy" vůbec nevypadají introvertně, protože jsme prostě mezi svými a skvěle se bavíme a nemusíme mlčet nebo předstírat atd. Máš pravdu mlčení má velkou sílu i já ho často užívám a užívala jsem vždycky, ale dneska jsem se opravdu tímto článkem rozhodla nemlčet :-)....Ano Ti šikanovatelé atd jsou ubožáci a nikdy z nich nic dobrého nemůže vyjít...

      Vymazat
  7. To je moc dobře, žes to napsala. A myslím, že bude i ta diskuse přínosná. Já teda nemám nic k tématu, bo já jsem vyhrocený extrovert. A přesně, jak píšeš - některý věci jsou prostě zlo a basta a má se to říkat nahlas. On je momentálně hodně v módě mimo extroverze i relativismus ve stylu, že nikdo nic neřekne naplno ( a kdoví, jestli si něco vůbec myslí), všechno je trochu tak, ale trochu i jinak, hlavně, abychom byli politicky korektní a ve finále to stejně není nic jiného než alibismus, slabost a neschopnost mít nějaký názor a za ním si stát. A pak se objeví nějaký kretén, co vyřvává silný hesla a všichni tihle pitomci, co nedokážou ani říct, jestli mají raděj vajíčko natvrdo nebo naměkko, jsou nadšení, že konečně někdo umí něco, co oni ne a kdo se nebojí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Reni díky moc fakt, prostě to už muselo ven, už jsem nechtěla prostě jen mlčet a měla jsem potřebu dát jasně najevo, že jsou věci, se kterými nesouhlasím a nikdy nebudu, že nejsem jen nějaká mírumílovná ženská, která má ráda celý svět :-).....
      Ale právě mě udivuje, že Ty ačkoliv píšeš, že jsi vyhrocený extrovert, že toho víš tolik o introvertech. Dyť Ty jsi mi pomohla si spoustu věcí uvědomit a vlastně je formulovat nejen pro sebe ale i pro ostatní, občas ty věci člověk cítí tak nejasně anebo prostě nemá sílu na to je vyjádřit, ale tím jak jsme spolu komunikovaly se ve mě něco prostě už zlomilo a vyloženě jsem se i celou tou konkrétní situací nasrala. A řekla jsem si, že ne - je třeba některé věci prostě odsoudit a i hájit si svá práva a svou přirozenost, i to mě blog stále učí. Alibismu je všude plno máš pravdu, politická korektnost je fakt k blití :-) a jak píšeš přesně, pak příjde nějakej dravec, kterej dokáže zformulovat pár hesel a hurá máme nového vůdce....ufff, to mě vždycky zvedne ze židle

      Vymazat
  8. Hlásím se do klubu divných! Tyjo, eM, jakobys to psala o mě.. :o) taky jsem byla divné dítě, o hlavu větší než ostatní ve třídě, z poněkud skandálního svazku.. maloměsto si smlslo.. šikanování, respektive pár pokusů o něj jsem taky zažila, ale naštěstí jsem byla o hlavu větší a sportovec, takže ti, co si na mě dovolili, dostali na budku. A já ředitelskou důtku :o)) Můj táta byl velký pacifista (a nejlepší chlap mého života, což je taky stigma, protože se mu už nikdy nikdo nevyrovnal), ale naučil mě důležitou věc. Bránit se, když se mi někdo pokusí ublížit. A vždycky mou výjimečnost podporoval, narozdíl od matky, pro kterou jsem celoživotní zklamání, protože mě chtěla mít jinou. Je to složité. Ale z Tvých moudrých slov je jasné, že si všemožné životní nástrahy krásně zvládla a řeknu Ti jednu věc. Hernajs, až se znova narodím, Tebe chci za maminu!! Jsem ráda, že ses rozhodla psát blog, páč jsem Tě díky němu měla možnost poznat a to mě sakra těší!! Krásný víkend eM!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moje milá Enko, tímto jsi čestným členem .-). Já myslím, že jsme to poznaly hnedka, když jsme se potkaly, že jsme ze stejného těsta :-). No vidíš, i na Tebe si někdo troufl, Ty která jsi ještě o hlavu větší než já...je to až s podivem, jak Ti malí smradi jsou houževnatí a troufají si i na velké holky :-), ale je super, že ses naučila právě ubránit. Svým způsobem Ti fakt závidím, že jsi měla tak skvělého otce, protože ten můj umřel velice brzo, takže já zastání neměla. Ale chápu i to, že to může být pak při hledání partnera vysoce nastavená laťka, kterou hned tak někdo nepřeskočí a to taky není žádná prča :-). Vidím, že máme ještě další společná témata - a la naše matky a divné dcery....Děkuji za nádherná slova a za ocenění mého článku. Sama jsem neskutečně ráda, že jsem nakonec ten blog začala psát, protože se najednou vyrojilo tolik skvělých divných lidí, mezi kterými si připadám úplně normálně v pohodě a které bych jinak neměla šanci poznat. I já jsem moc ráda, že jsem poznala Tebe a těším se, jak zas uděláme nájezd na Ovu :-)). Měj se moc krásně Enko!!!! A díííííky.

      Vymazat
  9. Hele, ale vnuklas mi myšlenku :-) Ono to totiž není pro extroverta zrovna snadný proniknout do introvertovy duše :-) Řekla bych, že asi hodím na blog nějaký dopis extroverta vám, introvertům :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak teda jestli já jsem Ti vnukla myšlenku, tak to mě fakt těší Reni :-) A fakt mi zůstává rozum stát nad tím, kolik i tak víš o introvertově komplikované duši :-)....Já se na Tvůj dopis moc a moc těším!!!!! Myslím, že to bude super pohled z toho druhého břehu :-)

      Vymazat
    2. Tak musim, že jo, bych moc lidem asi nepomohla, kdybych měla za to, že půlka z nich jsou nějaký bizardní individua :-) Protože, ač se to nezdá, tak ono extrovertů není víc, jen je to v dnešní době snazší, takže je dost introvertů, co se přizpůsobí. A já asi introverty přitahuju, mám jich kolem sebe dost a hlavně je asi i podvědomě vyhledávám jako rovnováhu k té mojí extraverzi. Protože ono se to na první pohled nezdá, ale vyhrocený extrovert je přibližně stejně v prdeli jako vyhrocený introvert, jen je to na něm tak trochu míň vidět, protože nevypadá ve finále jako depresivní podivín, ale často jako permanentně dobře naladěný kumpán, ale mizerně je oběma stejně, jestli vás to potěší :-) Ono je to právě docela důležitý to o sobě vědět a taky trochu vědět, co to teda znamená a v čem je ta druhá strana jiná, protože on ten rozdíl není ani tak v tom, že ex mluví a in ne. Je plno ukecaných introvertů, zrovna vy dvě s mitsuuko nejste zrovna jak ryby, když jste spolu, jak hezky míša podotkla :-) Já to napíšu co nejdřív, bude to zajímavá interblogová komunikace :-)

      Vymazat
    3. :-). Taková komunikace mezi blogy mě právě strašně baví, když někdo něco napíše a druhého to inspiruje a hlavně,že lidi na sebe reagují - pozitivně teda !-)...Tak to bude asi opravdu tím, proto je tolik vnímáš a jasně ke Tvé práci je to prostě potřeba znát....Pořád mě udivuje jak si člověk vybírá k sobě právě lidi aby vyvážil některé své tendence, to o zrcadlech prostě funguje :-). Jasně každé extrémní tendence jsou naprd a člověku nepřidají a je pak jedno jestli je člověk ex nebo in...A ono asi když to člověk v sobě nějak příjme, že je takový nebo makový, tak se může jakoby posunout i tím druhým směrem...že je pak ukecaný introvert, což může znít jako paradox :-) a vlastně to na první pohled nikdo ani nepozná...jasně my s Míšou jsme opravdu exeplární případy :-), pokaždé když se vidíme, si to potvrzujeme a přitom já nebyla nikdy někdo, kdo se jednoduše seznamoval s cizími - ani ženskými ani chlapy, u chlapů to snad bylo ještě horší :-) a to mám doma taky introverta:-D

      Vymazat
  10. Moc hezký článek, jakožto velmi silný introvert se s ním v mnohém ztotožňuji. A jakožto (aspoň doufám) tolerantní člověk taky.
    Moje štěstí je asi v tom, že rodina mě nikdy netlačila, nesrovnávala s tím a tím, ani mě nenutila být součástí davu. Na dětství mám vzpomínky hezké, ostatně velkou část jsem ho trávila po lesích, to bylo fajn, člověk měl klid. A nebo s nosem v knihách.
    Upřímně si nemyslím, že introverze je věc, kterou by v sobě měl člověk překonat. Někdy je to těžké, někdy je to pěkný "opruz", ale takoví prostě jsme. Proč být jiní? Aby nás společnost akceptovala? Jasně, nic se nedá přehnat, člověk musí nějak fungovat, komunikovat s lidmi, to mi vlastně ani nevadí. Ale tlačit se úmyslně do polohy člověka extrovertního, který je sice oblíbený, ale je mu to nepříjemné, to nikam nevede. Měla jsem ve svém okolí člověka, kterého tohle celoživotní předstírání extroverze vlastně zničilo. Mám ale pocit, že trochu odbočuji od tématu. :)
    Zkrátka jsem divná a jsem s tím docela smířená. Mám své přátele a své zázemí, to je potom hned snazší být divný. :)
    A Tobě přeju krásný den a každý den stejně otevřené oči a bohatý vnitřní svět. Tak to prostě je. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá An, jsem ráda, že můj článek i Tobě mohl mluvit z duše, vidím, že je nás takových opravdu hodně. Také si opravdu nemyslím, že by se člověk měl měnit, a pokud má kolem sebe lidi, kteří ho mají rádi takového jaký je, je všechno tohle jednodušší.....já na tohle přišla až časem, že se prostě měnit nechci, že to ani nejde. jasně komunikace je prostě dost důležitá, nic lepšího ve vztazích prostě není, ale nikdo by se neměl nutit do nějaké polohy, kde mu není dobře..Myslím, že jsi od tématu vůbec neodbočila, že to s tím úzce souvisí :-)). Jsem ráda, že znám zase další skvělou divnou holku :-D....Přeji Ti hodně štěstí a spoustu chápavých duší...užij si krásný advent!

      Vymazat
  11. Ahoj, moc krásně jsi to napsal. Je to opravdu hodně silné téma.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alis díky moc, jsem ráda, že se Ti článek líbí...máš pravdu není to žádné lehké a jednoduché téma o to víc jsem se do něho už musela pustit....

      Vymazat
  12. Každému slovu v článku moc dobře rozumím. Jediné, co pomáhá, je přerušit některé kontakty, odstěhovat se do velkoměsta a naučit se chovat tak, jako většina. Bohužel. Štestí je pak žít s někým, kdo ti rozumí :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Soni, tak i Ty patříš do našeho divného klubu..bohužel máš hodně velkou pravdu - i já některé kontakty byla nucena přerušit a chvílemi dělat "mimikry"....ale souhlasím s tím, že je velké štěstí, když člověk právě najde ty spřízněné duše, které ho chápou a přijímají takového jaký je. Ať se máš moc hezky a pěkné sváteční dny!

      Vymazat
  13. Souhlasím. Se vším. Byly doby, kdy jsem prostě jen chtěla aby mi všichni dali pokoj. prostě jsem ráda byla v lese, ráda četla, určovala kytky, počítala... ale každý se musíme nějak přizpůsobit, proto je ta komunikace klíčová. Naučit se s ostatními vycházet. dotáhla jsem to do druhého extrému - prý jsem otevřená, přátelská atd. No, to umím. Ale taky ráda sedím v klidu doma, potichu, sama a čtu si. A určuju kytky. Důležitý je prostě balanc. :) Veronika

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Veru, máš velkou pravdu - rovnováha je důležitá a komunikace prostě taky, svým způsobem dokážu být i tím extrémním případem, kdy mě lidi považují za komunikativní a přátelskou, ale také jsem ráda sama, maluji si nebo prostě jen vnímám přírodu, toulám se, fotím a tak.....člověk by se neměl do ničeho nějak nutit a spíš vyznávat tu přirozenost, ale některé dovednosti se holt naučit musí a jde to, takovéto přizpůsobení hlavně nesmí bolet :-)

      Vymazat
  14. milá eM, Ty vždycky umíš krásně uhodit hřebíček na hlavičku! já jsem sice extrovert, ale jiná jsem byla vždycky, ať už oblékáním, názory nebo chováním, takže Ti rozumím a vím, že je hodně těžké ustát tlak okolí a zanechat si svůj postoj ... v dětství je to podle mě nejhorší, protože děti umí být hodně zlé a navíc v té době ještě člověk nemá tolik zkušeností a nadhled a nechápe, co, proč a jak, navíc chce být členem skupiny ... důležité je totiž pochopit, že není důležité být členem ledajaké skupiny ;) když mi ti lidé nerozumí a nemají stejné názory jako já, proč bych s nimi měla sdílet svůj čas - tak to beru já ;) přehodnotila jsem své kamarády a už nestojím o přízeň všech, ono je to stejně nemožné a lepší je pár blízkých lidí, kterým na vás opravdu záleží než 150 "kamarádů", kteří se baví jen na oko ... proto přeji všem, kteří jsou jakkoliv jiní, aby vydrželi a nevzdávali se! ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Lištičko, děkuji za podporu i povzbuzení a to i přesto, že jsi spíše ten druhý případ - extrovertní. Je vidět, že jsi velice chápavá a vnímavá a hlavně tolerantní. Já už si také prošla obdobím, a vůbec nemám chuť ztrácet čas, kterého je málo s lidmi, kteří mi spíše berou a nepřijímají mě atd...a raději svůj čas věnuji těm skvělým lidem s kterými je mi prostě dobře a rozumíme si, bohužel v dospělosti jsou tyhle věci jednodušší, ale každý nějak musel dospět a dorůst :-))....Jsi skvělá a já Ti přeji ať se máš moc krásně, máš své přátele, kteří tě znají a milují a osobně nemám vůbec potřebu škatulkovat lidi na extroverty a introverty, ale musela jsem to v rámci článku prostě dostat ze sebe ven :-))

      Vymazat
    2. Hele, ale ono to není žádný "škatulkování", ono je to fakt důležitý, ale je potřeba vědět, co to opravdu znamená, protože většina lidí má to rozdělení docela dost zkreslený a pak nemá žádnou vypovídající hodnotu. Ale on je to ve skutečnosti způsob, jakým se člověk vztahuje ke světu a jak ho interpretuje a to je potřeba vědět jak o sobě, tak o ostatních, protože to strašně moc věcí usnadní.

      Vymazat
    3. Něco na tom asi bude, a možná mi to právě připadalo jako škatule, proto že jsem to sama neměla ujasněné a tím že třeba dochází i k nějakému soutěžení kdo je ve finále lepší jestli exťák nebo inťák, právě z pohledu prosazení se, tak jsem se tomu i vyhýbala....ale člověk by asi opravdu měl vědět, která ta tendence je ta jeho a jak vnímá svět, pak to dokáže asi i lépe obhájit a nemá potřebu příliš bojovat a pocit nepochopení ostatními už není takový mučivý....stejně tak určitá izolovanost..v tom máš opět pravdu, že to spoustu věci usnadní, i když introvert bude nadále introvertem :-)

      Vymazat
  15. Jak jsi v článku psala o svém dětství, tak to bylo jako bych to psala já, až s tím rozdílem, že já jsem naopak velmi malá. Takže poprvé jsem se setkala se šikanou snad už ve 2 třídě a neslo se to se mnou až do střední. Bohužel se vždycky někdo našel, komu jsem očividně vadila. No a divná jsem byla od malička. =D I přítel mě občas nechápe. Stále ještě studuju- VŠ, ale na své komunikativnosti se snažím pracovat. Pomáhá mi i to, že na obou brigádách, kde pracuji jsem v kontaktu s lidma, takže mi ani nic jiného nezbývá. A myslím, že se to zlepšuje. Ale je zajímavé, že když se sejde nějaký větší kolektiv lidí a já mezi nimi, tak se nedokážu prosadit a většinou jen sedím a hledím. To mě na mě celkem štve.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že ses v mém článku našla, i když mě mrzí, že vlastně musíš se stejnými věcmi bojovat, protože vím, že to opravdu není příjemné a jednoduché...a člověk má pak velké tendence o sobě pochybovat a to není dobré, protože tím jakoby snad těm druhým i dával sílu být agresivní nebo co.....Přeju Ti ať najdeš i třeba jen pár lidí se kterými se sejdeš a budeš prostě ve svém živlu :-) já takové lidi potkala až teď a i tak to stále není žádná davová záležitost....ve velkém kolektivu taky nejsem někdo, kdo by se nějak dokázal vyšvihnout a prosadit - nemusíš být za to na sebe naštvaná, ono člověk se opravdu asi spíše lépe cítí v menších skupinách - protože nejsme natolik draví.....Je skvělé že na komunikaci pracuješ já musela opravdu hodně dřít taky, protože nejraději jsem fakt psala :-)...ale ono to jde, člověk se to naučí a právě ty dílčí úspěchy ho pak motivují dál. Přeji Ti ať máš co nejvíce pochopení ve svém okolí, ať se Ti daří komunikovat a vyjadřovat své myšlenky....a ať Tě i přítel lépe chápe, ono to tak je že někdy stačí, když prostě partner toleruje - nemusí chápat :-)). Držím Ti pěsti a fandím Ti, ať se Ti studia daří!!!! Měj se hezky.

      Vymazat
  16. Má "odlišnost" tady ve vsi mi opět byla dána dost silně najevo na sobotních trzích....ostatně si můžeš o tom přečíst u mne na blogu jak v článku tak v komentech....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to mě mrzí Vendy, je mi jasné, že na maloměstě to tak je a bohužel na vesnici je to ještě stokrát horší....přečtu si. Drž se i tak a užij si pěkný advent!!

      Vymazat
  17. Tohle je asi důvod, proč se mi tvůj blog líbí a cíleně se na něj pravidelně vracím, není to jen náhodné prokliknutí pár užitečných informací jako jak to kryje, jakého je to odstínu a kolik to stojí, než si chci něco koupit. Ty skutečně máš co říct, vkládáš do svého blogu kus sebe sama a vedeš se svými čtenáři dialog, nasloucháš, není to pro tebe jen místo, kde se necháš poplácat po rameni, jak ti to dneska ale sluší a to líčení se fakt povedlo. Tím se blog posouvá do jakési osobnější roviny a autor se svým čtenářem naváže nějaký bližší kontakt. Připadá mi, že hodně holek si založilo blog, protože jim to přišlo jako dobrý nápad, však řešíme, jak vypadáme, nějakým způsobem všechny a blog má taky každá druhá. A tak se ráno něčím namaluju, do něčeho obleču, aby to nějak vypadalo a vymyslím, jakou si dám snídani, abych byla krásná, zdravá, štíhlá, fit. A pak o tom napíšu. Taková směska od rad na zdravý životní styl, přes módu, až po líčení. Když se někdo vyzná třeba v té módě, překousnu ještě, že se neumí zas až tak brilantně vyjadřovat a psaní jako řemeslo mu moc nejde. Ale už mě ruší, když do kosmetiky druhý den míchá tipy na zdravou snídani. Nicméně mnohem víc mi dávají blogy lidí, jako jsi ty. Když za nimi cítím osobnost, která má druhým co dát, ať píše o čemkoli (a navíc je kreativní, šikovná a psát umí). Ta kreativita je asi klíčem pro někoho, kdo vytváří blog. Potřeba se v tomhle směru nějak vybít. No a být citlivý, to zas asi poznají čtenáři a tak nějak vnitřně si k tomu svému autorovi najdou cestičku a s některými svými čtenáři může autor i docela intenzivně souznít a najít si ty své spřízněné duše.

    Já za "tu divnou" přestala být na vysoké škole. Zjistila jsem, že tohle je ono. Lidé, kteří se zabývají historií, hodně čtou, mají obrovský přehled. Tam se hodím, zakotvila jsem tam, našla si tam spoustu kamarádů, poznala řadu inspirativních lidí mezi kantory. A i má rodina to touhle cestou přijala. Začala jsem být už ne ten divný šprt, co leží neustále v knížkách, ale sečtělá slečna historička, co má titul. :-) Díky VŠ dostal ten "můj svět" tak nějak konkrétní obrysy. Čím se zabývám, co mě baví, že se tím zabývá i pár dalších nadšenců. Asi to prostě rodině umožnilo líp mě pochopit, když to mohli poznat v konkrétnějších obrysech. Sice tomu i dál tak úplně nerozumí, nemají tu potřebu, protože je to nebaví, ale respektují, že to baví mě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Aailyyn, teda moc děkuju za takový komentář, musela jsem si udělat chviličku klidu, abych na něj mohla odepsat. Protože to není něco, co by člověk napsal jen v rychlosti, jako děkuju a konec. Komentář, jaký jsi napsala Ty mě, je asi opravdu snem každé blogerky, troufám si to tak říct, každopádně mě se hluboce dotknul v tom nejpozitivnějším smyslu, četla jsem ho několikrát a říkala si, ty jo fakt?? :-). Fakt se mi daří něco říct a dává to smysl a je to nějak kontinuální? Někdy jsem právě váhala, jestli neodrazuju tím, že nepíšu pořád jen o tom co si namazat na obličej a jakou to má barvu :-), ale nějak se mi ten blog vytváří trochu sám, právě tím jak žiju - prosakuje sem ať chci nebo ne můj život. A když cítím zpětnou vazbu od svých čtenářek, že třeba otevřu nějaké téma a jim příjde blízké a mají pocit, že o tom nikdo moc nepíše, tak je to pro mě největší odměna. Protože psát blog pro mě určitě není o tom předvádět se tady, je to určitě touha po kontaktu a taky o tom "vypsání se". A jestli Tě to baví, i způsob jakým píšu, tak jsem fakt strašně ráda a dojalo mě to! Snad dokážu tu úroveň udržet a budu mít pořád co říct, a když ne, tak radši budu jen fotit !-D....
      Jednoznačně to vidím ale pozitivně, že jsem se konečně odvážila vystoupit tak nějak veřejně blogem o životě (nejen o umění), kosmetice a vůbec o všem..Díky tomu jsem potkala a našla opravdu spoustu spřízněných duší - těch divných lidí, kterých mám v reálném životě málo, protože se fakt špatně hledají....Naprosto souhlasím, že člověk musí najít nějakou tu svou skupinu, kde prostě zapadne a není za divného šprta, nebo za někoho koho zajímá historie a pak nemusí odpovídat na hloupé otázky, proč ho to vlastně zajímá či prostě nenaráží na nepochopení....To je štěstí, když toho člověk dosáhne, ať už na vyšce,v zaměstnání, blogem....jakkoliv. Je super, že nakonec i Tvoje rodina toto Tvé směřování nějakým způsobem pochopila nebo prostě toleruje a respektuje, i když je to nezajímá - to je nejdůležitější...
      Když člověk sám pochopí čím je a příjme to v sobě, tak pak je schopen si i najít tu svou "cílovou skupinu" stejně "postižených" lidí :-D a o tom to je.....Ještě jednou děkuju za tak krásný komentář a tolik chvály, velmi si toho vážím a budu ráda za komunikaci, zpětnou vazbu, klidně i přípomínky, cokoliv. Ať se máš moc fajn, ať je Ti ve Tvém světě dobře a potkáváš spoustu tolerantních lidí!!!!!!

      Vymazat
  18. Moje nejmilejší Emi,
    čtení Tvého článku jsem doprovázela výkřiky 'to jsem přesně já!'. Obdivuji Tě. Je mi líto, jaké jsi prožívala dětství. Já musím říct, že jsem na tom lépe, taky jsem si těch posměšků apod. užila. Ale, mám (ťuk ťuk) milující rodiče, kteří mě podporují skoro ve všem co dělám, až na nějaké drobné neschody. Chtějí abych byla šťastná. Já se ty ošklivé zážitky snažím vytěsnit z paměti. Nejsou k ničemu, jen aby strašily. Moc se mi líbí, je to článek přesně pro lidi jako my a že jich je. To člověk zjišťuje postupně. S dost věcmi se ztotožňuji. A teď to mohu říct naprosto bezprostředně: jsi můj vzor. Opravdu. Jsi velmi vyjímečná žena, která toho za několik let dokázala víc, než kdo za celý život. Jsi úžasný člověk, velmi optimistický. Musí z Tebe vyzařovat obrovská pozitivní energie. Zkousla jsi všechno to špatné a přenesla jsi se přes to. Svedla jsi tvrdý boj sama se sebou. A vyhrála. Souhlasím s Tebou až do písmene. Jsi úžasná Emí.
    Tvoje Janie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá nejmilejší Janinko, téda Ty jsi mě úplně dostala i dojala!!!!!! Já se rdím a zároveň je mi velkou ctí!!! Jsem moc ráda, že Ti třeba článek trošku pomohl....mě ano :-).....Máš pravdu, negativní zážitky nemá smysl hýčkat..Ty jsi na svůj věk velice moudrá a je vidět, že máš už teď spoustu zážitků ale já doufám, že bude mnohem více těch hezkých. Přeji Ti to ze srdce! Je super, že máš rodiče co Tě podporují, to je důležité, a neshody jsou prostě všude.....Tak snad jsem to vyhrála, ale člověk si musí být neustále vědom svých "slabin" a ty já mám taky, jen už s nimi umím snad trochu lépe pracovat. Přeji Ti nádherný víkend Janie a abys vyhrála všechny boje taky, pro mě jsi opravdu nádherná bytůstka, buď taková stále!!!! Ze srdce zdraví eM! A děkuji za nádherná slova!!!!

      Vymazat
  19. Téda, milá eM, sice chvilku trvalo, než jsem to přečetla, za to jsem ale četla jedním dechem a připomínala si mi mých dosavadních 26 let života.
    Článek ti musel dát práci.

    Já jsem divná sama o sobě, v deseti, když se naši rozváděli, jsem si dupla a že s mamkou, která rozbila rodinu, prostě nebudu a soud teda svolil a zůstala jsem u táty vojáka. Odmala jsem si hrála s klukama, což prostě někdy ve dvanácti vyústilo v to, že jsem šla na jeden cm a občas jsem si obvazovala prsa gázou, protože mi překážely v lezení na stomech a kluci (naše parta) si ze mně dělali srandu.
    Pak si mne ve třinácti vzala do parády babička, koupili se boty na podpatku, sukně, rozparkový atd... a začal zase druhej extrém :-D
    Ze základky mám pár známých, ale ani jednu kamarádku.
    Co se střední týče, v prvním roce jsem byla v té top partě, ale začalo mi vadit jejich chování a nechtěla jsem být "stádo krav". Takže jsem šla do pozadí a z privilegovaný se stal outsider... mi to vyhovovalo, měla jsem pokoj od pomlouvání atd... ale zase se mi to zkrátka ve čtvrťáku vymstilo.
    Měla jsem zdravotní potíže s páteří, lítala jsem po doktorech a jak mi spolužačky nadšeně počítali zameškané hodiny a radovali se, když mi vyšel počet nad hranici a já musela dělat dodatečné zkoušky. A takovýhle slepičky se pak divili, že když měl být maturák, že jsem s nimi odmítala stát na jednom podiu a ani kvůli jednomu večeru jsem si nechtěla hrát na něco, co nejsme - parta.
    Jinak já ale byla v okolí poměrně oblíbená, vždycky jsem to prožívala tak, že od pondělí do pátku jsem prostě přežila školu a o víkendu jsem si užívala, že to můžu být já.
    Já byla hrozný třeštidlo. :-D Bože, krásné to časy.
    Dokonce to lidi i tolerovali, řekli si, no jo, to je cigi... tak to vzali.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ellen díky, článek dal práci spíše psychickou, ale jsem ráda, že jsem ho napsala, protože si se spoustou lidí notujeme - jak jsme "divní" :-)...........Vidím, že jsi nakonec svoji odlišnost přijala, i když sis vyzkoušela extrémní polohy, to taky není špatné a je to někdy třeba zvlášť když zrovna jeden ten element ve výchově chybí, u Tebe ten ženský...Snad sis nakonec našla cestu i ke své mámě, tyhle věci nikdy nejsou jednoduché - zažila jsem to jak z pozice dítěte, tak i dospělého a mám už pochopení pro obě strany...Lidi celkově mají tendenci člověka oškatulkovat a když Ty jsi jima zapadla do škatule, tak Tě paradoxně tolerovali i to je život..hlavně ať jsi spokojená sama se sebou Ty, to je nejdůležitější :-)

      Vymazat

Děkuji Vám všem za zastavení a že věnujete svůj čas napsání komentáře. Moc mě taková zpětná vazba těší!!

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Translate